demons // nik tendo

dvanáct

„Hano, vstávej" budil mě Dominikův hlas v klidném spánku, přičemž se mnou mírně třásl. Otočila jsem se k němu zády a chtěla pokračovat ve svém klidném spánku „no ták Hani vstávej"

„Co potřebuješ?" zamumlala jsem ospale a znova se otočila, tentokrát směrem k němu. Otevřela jsem oči a koukla na něj, měl na sobě obyčejné šedé tričko a boxerky.

„No... díval jsem se na spoje a vlak ti jede za hodinu" řekl mile a odstoupil ode mě jakoby se bál.

„Jo dobře, já se jenom obleču a přijdu dolů" na to Dominik kývl a z místnosti odešel. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak mi to řekl. Hani. Na mém obličeji se nevědomky roztáhl pitomý úsměv, stejný jako při sledování filmu včera večer. Vyhrabala jsem se z postele a začala se přehrabovat v tašce, když jsem pod mikinou objevila krabičku od antidepresiv. Můj úsměv jako lusknutím prstu zmizel, když jsem si uvědomila, že jsem si antidepresiva včera nedala.  

„Jo a ještě..." přišel zpátky Dominik bez jakéhokoliv klepání, což mi způsobilo menší infarkt. Krabičku jsem rychle schovala zpět do tašky, doufajíc že si ničeho nevšiml. „Na vlakové nádraží tě odvezu autem" dopověděl a nechápavě se na mě podíval. Nejspíš si mého prudkého pohybu všiml. Jenom jsem kývla hlavou a Dominik se z pokoje vytratil stejně rychle jako do něho přišel.

Oddechla jsem si a svůj pohled vrátila zpět na bílo modrou krabičku. Doufala jsem, že se nic výrazného nestane, když jsem jeden večer vynechala. Nikdy jsem se o tomhle s psychologem nebavila, jediné co jsem věděla bylo, že se nesmím opít a nejlépe alkohol nepít vůbec. Mohlo by mi to zhoršit stavy, o což jsem vážně nestála.

Nemluvě o drogách, jež mi se zvýšeným hlasem zakázal se slovy "na drogy nesmíš ani pomyslet". Psycholog byl takový můj "kamarád" když to řeknu blbě, mohla jsem mu říct cokoliv i tu největší blbost a vždycky mi pomohl nebo mé stavy vysvětlil. Jediný člověk, ke kterému jsem byla kdy tak upřímná. Dobře, možná jsem mu párkrát neřekla o tom, že jsem zase zhubla, ale stejně.

To je jeden z důvodu proč nemám ráda lidi. Vždycky se najde někdo kdo ti řekne, že tvoje problémy nejsou vlastně žádné problémy, a že to on má daleko horší. A pak si uvědom, že máš nějakou psychickou poruchu, když ti to nikdo ostatní neřekne.

Oblečení, jež jsem si při mém přemýšlení vybrala jsem hodila na židli a vyslékla ze sebe své pyžamo. Pohledu v zrcadle, které viselo na šatní skříni na své nahé tělo jsem se neubránila. Zdálo se mi, že jsem i přibrala. Podívala jsem se na svou ruku, byla na ní jizva od zápěstí až po loket.

„Ty seš tak ubohá, se nediv, že tě nikdo nechce" slyšela jsem hlas ve své hlavě, který tady dlouho nebyl. Říkám jí Alexa. Dívka v mé hlavě s cílem mi co nejvíce ublížit. Vybírá si jenom ty nejvíce slabé dívky nebo chlapce, které ji nedokážou vyhnat ze své hlavy, nedokážou se jí postavit do očí.

A já byla jednou z těch dívek...

...

„Tak ahoj" objal mě Tomáš s úsměvem. Nakonec jsem i ráda, že jsem sem jela. Všichni se se mnou loučili, jakoby jsme se znali mnohem dýl než jeden den.

„A prosimtě, přijeď co nejdříve" žádal mě Decky, který se tady objevil ráno na něco jako návštěvu. Opravdu obrovská návštěva, když přešel z jednoho bytu do druhého, ale to teď neřešme.

Naposledy jsem si se všemi zamávala a vyšla společně s Dominikem ven. V tichosti jsme sešli schody opět místo výtahu. Z venku šla opravdu zima, z čehož jsem se ani nedivila, začátek října. Mého nejoblíbenějšího měsíce. Vždycky si všichni stěžovali na podzim, jak je brzy tma nebo na tu depresivní atmosféru.