demons // nik tendo

čtyři

Pomalým krokem jsem vyšla z obchodu tentokrát i s nákupem. To, že jsem se pro nákup musela do obchodu vracet a malém jsem z něj utekla znova, bych raději pominula. Upravila jsem si  plátěnou tašku, jež mě nepříjemně tlačila do ramene na kterém vysela.

Vytáhla jsem z kapsy od mikiny mobil a podívala se na čas. Nevím jestli jsem se víc zhrozila časem nebo počtem zmeškaných hovoru od matky, všechno znamenalo jen jedno. Obrovský průser.

Dala jsem se do rychlému kroku, jež spíš připomínal běh a snažila se ignorovat studený vítr, který foukal do protisměru a rozhazoval mi tak mé hnědé vlasy do všech stran. Mé nohy byly mírně namrzlé, ale i přesto jsem svižně procházela kaluži na chodnících, kvůli provozu lidí na druhé straně chodníku. Většinu lidí tady tvořili zamilované páry, jež se drželi za ruce a s úsměvem na tváři si povídali se svou drahou polovičkou.

Bylo mi z toho na nic. Nikdy jsem si zamilovaných párů nevšímala, ale dnes mě jejich přítomnost dělala spíš potíže. Proč nemám taky takové štěstí. Štěstí v lásce. Tu jsem totiž potřebovala. Možná jsem si to tehdy neuvědomila, ale láska mi chyběla celý život.

Ten největší čurák má největší štěstí.

Vybavila se mi věta, jež mi řekl Adam. Nikdy jsem nemluvila sprostě a ani Adam nikdy sprostě nemluvil, možná proto se mi tahle věta vryla do paměti.

„Proč nemůžu mít aspoň jednou štěstí? Proč?" brečela jsem v Adamově objetí, jež mě aspoň trochu uklidnilo. Po hádce s Matkou a Otcem mi bylo hůř než bych si myslela, proto právě Adam sedí na mojí posteli a snaží se mě uklidnit.

„Ten největší čurák má největší štěstí. Musíš zažít spoustu toho špatného, aby si mohla žít spokojený život. Ale já věřím, že to zvládneš. Že jednou budeš vážně šťastná" řekl tiše a mačkal mě v objetí.

Tehdy jsem si neuvědomila, že moje štěstí mě právě drží v objetí...

.

Celá zpocená a promrzlá jsem konečně dorazila domů, kde na mě čekala naštvaná matka, jež stála ve dveřích. Snažila jsem se působit jakoby se nic nestalo, proto jsem si vyzula boty a "nechápavě" se na ni podívala.

„Kde si byla tak dlouho?" zeptala se mě naštvaně a pokrčila u toho obočí. Kdoví co si o mém pozdním příchodu myslela. Že mám snad nějakého milence?

„Promiň mami, bylo tam strašně moc lidí a cestou do obchodu jsem ještě zabloudila" řekla jsem s nahranou lítosti a předala ji tašku s nákupem. Tuhle větu jsem si celou cestu opakovala, aby vyzněla co nejvíc pravdivě.

Nad mojí "omluvou" jen s nakrčeným obočím zakroutila hlavou a pustila mě do mého pokoje. Takže další lež dneška, která mi vyšla. Spadla jsem do postele a byla úplně vyčerpaná. Musela jsem sbírat poslední síly, abych se mohla jít osprchovat.

Zavřela jsem dveře od koupelny a začala ze sebe vyslékat oblečení a rychle se schovala do sprchového koutu, abych se na sebe nemusela dívat. Příjemně teplá mě ohřála a já opět přemýšlela. Nad zprávou, jež jsem Nikovi poslala.

Bylo to správné rozhodnutí? Ptala jsem se sama sebe. Odpověď jsem, ale bohužel nevěděla. To ukáže čas. Možná se mi vysměje. Možná si to ani nepřečte. Možná mi napíše, že je to fajn.

Ale ani ve snu by mně nenapadlo, že někdy budu opřená o dveře jeho bytu brečet nad naším rozchodem.

Vylezla jsem ze sprchy a své nahé tělo omotala bílím ručníkem. Bohužel jsem se nevyhla pohledu do zrcadla, přičemž jsem se lehce zděsila. Klíční kosti byly tak výrazně ostře řezané, že bych si myslela, že nejsem člověk, ale nějaká kostnatá figurína vyrobena pro vědecké účely. Moje propadlé lícní kosti, bych nejradši naplnila a dala tak do mého obličeje trochu života.

Raději jsem odešla z koupelny pryč a mířila rovnou do pokoje, kde jsem se převlékla a rychle se schovala pod peřinu. Za několik dlouhých minut jsem spokojeně oddychovala.

.

„Lásko jsem doma!" zařvala jsem do našeho společného bytu, přičemž jsem si vyzula své nové drahé boty, jež jsem dostala od Dominika na naše roční výročí. Odpovědi se mi ovšem nedostalo.

„Zlato si tady!?" zařvala jsem znova a vztoupila do obýváku. Nikde ani stopa po jakémkoliv pohybu, nebo existenci člověka. Vyšla jsem proto schody do naší ložnice. Čím blíž jsem byla, tím víc a zřetelněji jsem slyšela podivné vrzání a šustění. Opatrně jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

„Ach ještě! Dominiku! Aa...!" v pokoji byla tma, ale jen zvuky co z něj vycházely mi jasně řekly, že tady není něco v pořádku. Rozsvítila jsem, abych se ujistila, že se nejedná o nějaký špatný vtip.

V manželské posteli byla drobná blondýnka, nad kterou byl vztyčen Dominik. Její velká prsa líbal svými ústy a ona mu na oplátku silně líbala a kousala krk. Najednou se oba zastavili v pohybu a otočili se na mě. Moje oči, jež byly plné slz sledovaly Dominikovou nahou potetovanou hruď, jež byla orosená potem.

„Dominiku?" řekla jsem zlomeně a zadívala se mu do očí. Díky jeho tmavě hnědým očím jsem si skoro nevšimla rozšířených zorniček. Vždyť mi slíbil, že si už nikdy nic nedá.

„Hano, já..." nestačil to ani svým nervózním hlasem, jež byl u něho nezvykem doříct, protože jsem mu skočila do řeči.

„Kolik sis toho dal?" zeptala jsem se. Momentálně jsem ani nevnímala blonďatou dívku, jež leží v naší posteli a bílými peřinami si zakrývá poprsí. Zajímalo mě číslo. Číslo jeho poslední dávky.

Vztal z postele a přišel ke mně. To že byl nahý bylo to poslední jsem v této situaci chtěla řešit. Najednou jakoby mu přeplo. Silně mi chytil ramena a chvíli se mi díval do očí.

„Co je to do toho?!" spustil na mě se zvýšeným hlasem. Respekt z něj přímo srší, proto hlasitě polknu a se strachem se mu dívám do očí.

„Něco si mi slíbi..." řekla jsem zeptem, ale svou myšlenku jsem bohužel, kvůli silné raně na mé tváři nedořekla. Moje slzy mi tekly po tvářích a já potichu sýkla. Co jsem řekla špatně.

„Ta holka v té posteli není první co byla se mnou během našeho vztahu v posteli. A to kolik si toho dávám ti může být u prdele!" zařval na mě. Není první co byla se mnou během našeho vztahu v posteli. Tato slova mě bolela víc než cokoli jiného.

„Mám o tebe strach" zašeptala jsem a dívala se mu do očí.

Najednou jsem schytala další ránu tentokrát do břicha...

Se silným cuknutím některý mých končetin a zrychleným dechem jsem se probudila. Moje oči se otevřely a zadívaly se se strachem do tmy kolem mě. Můj dech se ještě neustálil a já přemýšlela. Co to bylo za sen?

Přetočila jsem se na záda a zírala do pomyslného strupu nad sebou, jež jsem díky tmě nemohla vidět. Na podobné probuzení jsem byla už částečně zvyklá (úplně se na to zvyknout totiž nedalo), ale ten sen co následoval před tím mě opravdu vyděsil.

Asi je to kvůli tomu, že nad ním poslední dobou hodně myslím. Ukončila jsem tak svou myšlenku a byla připravena ke spánku. To by mě ovšem nesmělo vyrušit tiché cinknutí mého telefonu.

S nezájmem jsem se pro mobil natáhla a podívala se na čas. 3:47. Kdo by mi v tuhle hodinu psal? Mobil jsem odemkla a přešla na ikonu Instagramu, u které svítilo číslo jedna a otevřela zprávy.

Chtěl bych se sejít...

.

‼️V TOMTO PŘÍBĚHU SE OBJEVUJE ALKOHOL, SEBEVRAŽEDNÉ SKLONY, PORUCHA PŘÍJMU POTRAVY, NÁSILÍ A KDO VÍ CO SI MOJE PSYCHO HLAVA JEŠTĚ VYMYSLÍ, NENABÁDÁM VÁS ABY JSTE TYTO VĚCI DĚLALI ČI KONZUMOVALI‼️

Ahojky, vítám vás u další části, kterou jsem takhle sviňsky ukončila. Na mobilu mi napsat kapitolu trvá dvojnásob než na počítači, takže proto vyšla po víc jak týdnu. Neskutečně moc děkuji za ohlasy, vážím si toho 🖤🦋 Jinak užijte si podzimní prázdniny. Mám vás ráda.

Omlouvám se za chyby.

_MarCata_