demons // nik tendo

jedenáct

„V jakým děláš programu?" ptal se mě Decky, když jsem plná nervozity seděla na velmi pohodlné židli před počítačem. Moje myšlenky se točili jenom okolo toho stresu, že to co právě udělám za beat ukáže jestli s nimi bude nějaká spolupráce, či ne.

„FL studio" vydechla jsem ztěžka a on jen kývl. Abych pravdu řekla nevím jestli se víc bojím toho, že to dopadne katastrofálně nebo toho, že se to bude sice líbit mě, ale klukům ne.

„Tak jo, můžeme začít" řekl skoro až radostně a já se modlila ke všem svatým, aby to dopadlo aspoň trochu dobře.

...

„Možná bych tam ubrala trochu tu basu"

„A nebude to takový až moc jemný?"

„Ale prosimtě. Vrátit to můžeš vždycky" tuhle hádku o ubrání basy jsme vedly už opravdu dlouho. Zdálo se mi to strašně moc tvrdý. Ráda bych vám řekla jak dlouho tady sedíme, problém je, že ani jeden nesledujeme kolik je hodin.

Natáhla jsem se tedy k myši a basu ubrala. Hned se mi to zdálo lepší, ale stále mi tam něco chybělo. „Hm... Něco mi tam chybí" řekla jsem tiše spíše pro sebe a přemýšlela co bych tam ještě dala. Když jsem si všimla složky xylophone, jež jsem ještě neotevřela měla jsem jasno.

„Ne, nechceš dát to takhle krutopřísného beatu xylofón, že ne?" říkal zděšeně Radek a slova xylofón vypadal velmi znechuceně, což mě rozesmálo.

„Ano, přesně tak a nic mě od toho neodradí" prohlásila jsem se smíchem a už jsem tam soustředěně klikala různé tóny, přičemž mě Radek jen pozoroval. Všechen stres ze mě po prvních deseti minutách opadl a já se zase smála.

Upřímný smích?

„Tak co, jak se daří?" přišel se za námi z vedlejší místnosti Dominik. Já mu se slovy "zjisti to sám" podala sluchátka a čekala na jeho reakci. Zase se mě zmocnil stres.

„Hele takhle.." začal Dominik a já věděla, že je to s prominutím v píči „Ten beat je skvělej, ale ten xylofón je hroznej" dořekl a mě spadl obrovský kámen ze srdce, zatímco se mi začal Radek smát.

„To byl nápad tady slečny" ukázal na mě Radek a začal odstraňovat můj xylofón. Mé tváře okamžitě pohltila rudá barva a nervózně jsem se usmála.

„Ale jak říkám ten beat fakt skvělej, sice je takový víc melodický, ale to vůbec ničemu nevadí" pokračoval v chválení mého výtvoru, s kterým jsem byla jakž takž spokojená. A to, že je to melodické jsem věděla už od začátku co jsme s tím začali. Mně se prostě nelíbí tvrdé beaty.

„Takže to tady balíme" řekl Radek a všechno uložil, zatímco já jsem vstala ze židle a protáhla se. Ano židle byla sice velmi pohodlná, ale sedět na ní dýl jak šest hodin je za trest.

„Vypadáš unaveně" konstatoval Dominik když jsme se se všemi rozloučili, i když já jen zamáváním a oblékali se ven do té zimy.

„To možná proto, že jsem" odpověděla jsem a utáhla si černý kabát v pase. Mám pocit jak kdybych si jej každým dnem utahovala víc a víc. Jelikož jsem si nevzala čepici, na hlavu jsem si nasadila kapuci.

„Kde budu vlastně spát?" zeptala jsem se nervózně když jsme scházeli schody dolů, abychom nemuseli čekat na výtah. Dominik se zasekl v pohybu a vypadal zamýšleně.

„No... Budeš muset spát se mnou" řekl a začal znovu scházet schody. Cože? Jak jako spát s ním?

„Tak já budu spát klidně na gauči" řekla jsem skoro u východu ze studia. Dominik vypadal v pohodě na to, že je to kuřák a sešel desítky schodů, asi si už zvykl nebo já nevím jak to mají kuřáci, v životě jsem nekouřila. Ať už cigaretu či trávu.