Stony in Hogwarts

-2-

Steve pov

Venku se zvedl vítr a cloumal větvemi stromů v ulici. Opět začalo sněžit a z nevinného sněhu se brzy stala pořádná chumelenice. Kdyby teď někdo vykoukl z okna, tak by viděl pouze lampy svítící ve tmě a zasněžené chodníky.
V chlapcově pokoji mírně povlávaly závěsy, jak si nechal na noc otevřené okno. V místnosti se dost očividně ochladilo a Steve se instinktivně ještě víc zachumlal do peřiny.
Jeho okno zatím pozorovaly dvě velké žluté oči, patřící tvoru, skrývajícímu se v koruně protějšího stromu.
Kdyby tento výjev někdo pozoroval, tak by shledal, že čím víc na okno tvor zíral, tím víc tam okno nebylo.
A kdyby náš pozorovatel přišel po chvíli ještě blíž k domu, až by stál u branky, tak by mohl s jistotou říct, že tam opravdu to okno není.
A v tu chvíli tvor roztáhl křídla a ve sněhové vánici doplachtil až k Stevovu imaginárnímu oknu, kde elegantně přistál. Byla to sova. V zobáku držela jakousi pohlednici a rozhlížela se po pokoji, nejspíše proto, aby zjistila kam dopis položit.
Sovy se ale náhle zmocnil podivný pocit, že ji někdo pozoruje.
Hoch ležel v posteli na loktech a mžoural na zvíře rozespalýma očima.
Sova upustila dopis pod okno v pokoji a rychle vylétla ven do bouřky.
Náhle tam okno zase bylo.
Steve zakroutil hlavou a přetočil se na bok aby se mu lépe leželo.
Brzy zase usnul.

Nepříjemný zvuk budíku opět probudil chlapce, kterému se zrovna zdál sen o tom, jak se společně s Buckym prodírají sněhem v bouři, zatímco jim mrznou tváře a prsty u nohou.
Když se probral, tak zjistil, že to není tak úplně sen. Bosé nohy měl venku zpod peřiny a v pokoji byla hrozná zima. Rychle vyskočil z postele a běžel zavřít okno. Při zavírání mu pohled padl na obálku ležící na zemi. Shýbl se pro ni a důkladně si ji prohlížel, jakoby to bylo něco z úplně jiné planety. Nebyl daleko od pravdy.

Na přední straně byla rudá pečeť a pod ní nápis: pro pana Stevena Rogerse.
Hoch si původně myslel, že obálka patří rodičům, a že ji tu snad ztratili, ale když spatřil své jméno napsané modrým inkoustem na obálce, zbavil se všech pochyb. Přejel prsty po okrajích a shledal, že i když to byl papír velice jemný a na dotek příjemný, byl také dost silný. Nejspíš aby se nepoškodil.
Uvažoval, jak se sem obálka asi dostala, když v tom si vzpomenul na podivnou noční příhodu, kterou si vykládal jako obyčejný sen. Očividně to ale sen nebyl.
Matně si vybavoval, že mu zmizelo okno nebo tak něco. Natáhl proto ruku a dotknul se chladného skla v okně.
Tak dobře. Aspoň že okno mám.
Chlapec ještě chvíli stál uprostřed pokoje s obálkou v ruce když mu došlo, že je vlastně škola. Obálku odhodil na stůl a rychle si připravil tašku i převlečení dolů ke schodům. Do tří minut již utíkal ulicí k parku, rodinným domům a panelákům. Tak jako vždy.

V parku vedle sebe uslyšel dusání a i když věděl kdo to je, tak zkontroloval totožnost spoluběžící osoby.
Bety běžela s ruksakem na zádech a s úsměvem na tváři vedle Steva, přičemž si užívala příjemný chladivý vzduch.
Domluvili se, že budou od teď běhat spolu a vždy si dají na konci závody.

V následujících týdnech čas plynul pomalu a klidně. Ve škole se mu dařilo vyhýbat se potížím i šikanátorům, a i když jim učitelé dávali zabrat, tak se to ještě dalo nějak zvládat.
Steve poměrně brzy zapomněl, že pod oknem našel obálku adresovanou jemu, a tak skončila někde pod papíry, učebnicemi a školními pomůckami.
Nezabýval se tím. Proč taky. Nemohlo to přece být nic životně důležitého.

Uběhly Vánoce, Hromnice, Velikonoce a blížily se prázdniny.
Všechny svátky trávil s rodinou a často je navštěvovala Bety a její otec, který se překvapivě rychle zapojil do hovoru téměř o čemkoliv. Chlapci rychle došlo proč je jeho kamarádka tak upovídaná.
Občas spolu vyráželi i na výlety za město, kde prozkoumávali různé neobydlené domy a staré továrny.