Stony in Hogwarts

-3-

Steve otevřel oči.
Hned po probuzení ho uhodily do hlavy rovnou tři myšlenky.
1. je 24.3. - osudový den.
2. zapomněl v kolik hodin má kouzelník přijít.
3. jeho rodiče o jeho "plánech" pořád ještě neví.
Zavalila ho vlna nervozity a adrenalinu.
Rychle se vyvalil z postele, přičemž se mu podařilo shodit prázdný hrnek od kakaa, a zatím co se rychle oblékal do šatů ze včera se snažil vymyslet, co asi tak rodičům řekne. No už to vidím. Přijdu dolů a normálně jim řeknu, že jsem čaroděj, že odjíždím do jiného světa a že je asi půl roku neuvidím. Skvělé. Paráda. To bude určitě v pohodě.
Mezitím už se obléknul a scházel schody klepajíce se nervozitou.
Nahlédl do dveří do kuchyně. Jeho rodiče seděli u stolu, táta si mazal chléb při čtení Timesu a máma popíjela ranní kávu. Steve se zhluboka nadechl.
"Ehm... mami? Tati?" Začal Steve.
"Ano zlato?" Odvětila vesele máma.
"Víte... asi bych vám měl něco říct."
Oba se na něj obrátili.
"Že by si náš syn někoho našel" usmál se táta. Steve na sucho polknul.
"N-ne to ne. Ale jde spíš o to... no že prostě... nemůžu studovat na mojí škole. Tady. Ve městě. Ehm... vlastně vůbec nemůžu studovat. Jako nikde." Steve nevěděl jak dál. "Proč zlato? Oni tě snad šikanují?" Zmizel mámě úsměv z tváře.
"N-ne nešikanujou. Jenom... já-já už mám místo v jiné škole. Vlastně je to hodně daleko a tak... ."
Rodiče na něj poněkud vykolejeně civěli. Steve se znova nadechl.
"Je to tak, že mi přišel dopis kde stálo, že jsem byl přijat na školu čar a kouzel ehm... teď nevím kde, ale dneska si pro mě má přijít- " dál se nedostal.
"Stevene Rogersi! Kolik ti je?" Vyjela na něj máma. Steve věděl, že je to řečnická otázka a proto neodpovídal.
"Bude ti sedmnáct!" Soptila dál matka" a ty věříš takovým nesmyslům?!"
"Nejsou to nesmysly!" Vykřikl pobouřeně Steve. Donedávna by smýšlel stejně jako jeho matka, ale on viděl kouzla i čaroděje! Má dopis!
Teď se do toho zapojil i otec.
"Steve nerad ti kazím zábavu, ale prvního dubna teprve bude. Nedělej z nás šašky. My ti na to neskončíme."
"Já ale nelžu!" Vykřikl zoufale Steve," dnes si pro mě má přijít čaroděj! Už jsem ho viděl! Setkali jsem se-".
"A dost Stevene! Dřív si byl chytrý a pravdomluvný hoch. Nevím co tě to popadlo, ale nebudeme ti tyhle výlevy tolerovat. Dneska zůstaneš doma a budeš pěkně přemýšlet o svém pubertálním chování.
Žádná. Kouzla. Nejsou." Zakončila matka svůj proslov.
"Jsou!" Zařval Steve až se oba lekli," a vy jste jenom obyčejný dospělí, co nic nechápou! Já jsem je viděl!"
"Steve dost, to stačilo!" Zvedl se táta od stolu. "Jo, to teda stačilo!" Zakřičel Steve a s tím se otočil na patě. Popadl bundu, naskočil do bot a za křiku obou rodičů vyběhl z domu.

Inu buďme upřímní, moc daleko nedoběhl. Hned jak za sebou totiž práskl dveřmi, vrazil do někoho, nebo něčeho, co stálo před nimi.
Zvedl hlavu vzhůru a spatřil usměvavou tvář Siriuse.
"Tak můžeme vyrazit?" Otázal se muž.
"J-jistě" vykoktal ze sebe Steve uvažující nad tím, zdali kouzelník jeho hádku s rodiči slyšel, nebo ne.
"Sice nejsme od centra Londýna tak daleko, ale i tak se tě zeptám, jestli chceš jet normální dopravou, nebo použít přemisťovací kouzlo."
Steve, který si vzpomněl na obrácený žaludek a podlomená kolena při prvním, a snažně věřil že i posledním, přemisťování, se rozhodl pro pohodlné sedačky dvoupatrového červeného autobusu. Když projížděli kolem panelového oprýskaného domu jeho přítelkyně, hoch se snažil zapamatovat si všechny jeho rysy. Sužoval ho smutek z toho, že opouští rodné město a přítelkyni, ale na druhou stranu v něm vřela zvědavost, prozatím se skrývající za smutkem a nervozitou.
"Hej? V pořádku?" Otázal se Vyšší všimnuv si chlapcovy sklíčené tváře.
Steve se otočil od okénka a smutně se pousmál. "Ale jo, dobrý. Jenom, že je to trochu šok najednou jen tak odjet pryč.
Bude mi to tu chybět."
"Však neodjíždíš na vždycky. Jenom ti nakoupíme pár maličkostí, zajdeme na pití a vrátíme se."
Steve nervózně polkl. Představa, že se ověšený kouzelnickými věcmi vrátí domů, ho děsila. Co na to rodiče?
Tyto myšlenky ale rychle zahnal a věnoval se představám sebe, jako kouzelníka. "Siriusi? Mohu se vás na něco zeptat?" Otázal se chlapec.
"Jistě, ale předně tě chci požádat, abys mi tykal. Přesto, že jsem tady víceméně úředně, nemám rád, když mi studenti vykají. Připadám si starý." Pousmál se uličnicky. "Ptej se nač chceš."
"Víte, jak se tam vlastně dostaneme? A kde se takové věci prodávají? Přece to nemůže být jen tak, v centru Londýna. To by potom všichni mohli vidět a tak, no ne? Navíc..." Steve se na chvíli odmlčel a ztuhl mu úsměv na tváři.
"Ehm... Siriusi? Já-já nemám žádné peníze a moje rodina taky není úplně nejbohatší. My si to asi nemůžeme dovolit." "Žádný strach hochu. V této době je škola již tak dobře vybavena, že dokáže zajistit každému studentovi z mudlovských rodin dostatečnou sumu takzvaně k přežití" usmál se muž.
Stevovi se poněkud ulevilo a už se chytal zeptat na další věc, když se z reproduktorů autobusu ozvalo jméno jejich stanice a Sirius ho vytáhl za rukáv ven.