Stony in Hogwarts

-4-

Crrrrrrrrrrr!
Přes celý pokoj se rozřinčel budík.
Steve se okamžitě vzpřímil na posteli a vykřikl: "Hestia!"
Sára, která šla za dveřmi se lekla a nakoukla do pokoje. "Steve, stalo se něco? Proč tak křičíš?" "Hestia" zopakoval chlapec a drápal se z postele ven. "To bude jméno mojí sovy. Hestia je totiž bohyně rodiny a domácího krbu." Sára se nad tím usmála a pokývala hlavou. "Nuže dobrá ty génie. Teď už ale pojď na snídani. Sbalila jsem ti na cestu ještě pár drobností."
Zatímco se blonďáček soukal do oblečení na cestu, tak přemýšlel. Byl upřímně dost nervózní, ale tak kdo by nebyl. Musím si zkontrolovat, jestli mám obě ponožky stejné. Ah, ano mám, tak výborně. To je dobrý začátek dne.
Spáchal raní hygienu a seběhl schody do kuchyně. Do nosu ho udeřila vůně míchaných vajíček.
"Mmmmm to voní" rozplýval se.
Otec se zasmál a odložil noviny.
Sára mu zatím předložila na stůj snídani. I když to bylo Stevovo oblíbené jídlo, tak se v něm tentokrát trochu nimral. "Copak zlato? Nechutná ti?" Zeptala se ho matka. "Ne, to ne jenom... no jsem hrozně nervózní" pípnul Steve.
Maminka se na něj soucitně usmála a objala ho. "Neboj se Steve, jsi už přece chlap" poplácal ho po rameni táta.
Steve se zhluboka nadechl. "Jo, tak jo" přikývl. Trochu nuceně dosnídal a šel zkontrolovat čas. "Ehm, asi už bych měl vyrazit". "Jak myslíš měl? Myslíš si, že tě necháme jít samotného? Jedeme s tebou až na nádraží!" Prohlásil nesmlouvavě táta. "Opravdu?" Zaradoval se Steve. "To si piš" usmívala se máma a už si vázala kolem krku šálu na cestu. Chlapec si ještě uklidil nádobí a šel si nandat boty. Popadl svůj těžký kožený kufr a klec se sovou a vydal se k autu. Otec mu pomohl naložit zavazadlo do auta a jeho sovu Hestiu mu dal na sedačku vedle. Konečně se mohlo vyrazit na nádraží.
"Ehm... a kam tedy jedeme?" Zeptala se ještě máma. "Na nádraží King's cross, na nástupiště 9¾" řekl Steve.
"To nádraží dobře znám, ale v životě jsem neviděl nástupiště 9¾." Pronesl zamyšleně táta. "Však ho uvidíš" usmál se chlapec.

Asi po 45 minutách dorazili na nádraží a Steve popadl svůj kufr a sovu.
V hlavě si neustále opakoval, co mu řekl Sirius. Dojdeš na nástupiště 9 a 10. Uprostřed bude přepážka, skrz kterou musíš projít na druhou stranu. Jestli se bojíš, klidně se na to rozběhni, ale není se čeho bát. Hodně zdaru, Steve.
Sirius.
Chlapec tedy vykročil vstříc svému osudu. Rodiče mu byli v patách a neustále se rozhlíželi kolem, jako by chtěli spatřit nějaký portál do jiného světa, nebo snad létající koberce.
Ani sám Steve nevěděl co ho čeká, ale tušil, že magie jako z pohádek to nebude. Vystoupal po kamenných schodech a před ním se objevily cedule s čísly 9 a 10. Kolem probíhalo mnoho lidí a vráželi do sebe kufry, které vypadaly všechny úplně stejně. Chlapci bylo jasné, že ho při činu nesmí nikdo vidět. Rozhlédl se po nástupišti.
Přepážka byla přesně uprostřed.
Nádech. Výdech. Tak jo, to zvládnu. Otočil se na rodiče.
"Ehm... teď budeme muset projít támhletou přepážkou." Pronesl trochu rozpačitě. "A jsi si jistý?" Optala se máma, která si nedůvěřivě a trochu ustrašeně prohlížela pevnou kamennou zeď. Blonďáček se otočil a přeměřil zeď znovu pohledem. Vzedmul se v něm adrenali a rozhodně pronesl "Ano, jsem." Rázným krokem se k ní tedy vydal. Chvíli před ní ještě počkal na správnou příležitost, pak se rozběhl, zavřel oči a... když je opět otevřel, tak jim nemohl uvěřit
Hleděl na ohromný červený expres. Byl na nástupišti 9¾. Dokázal to.
Samou radostí se rozesmál.
Hestia se svýma bystrýma očima rozhlížela kolem a jakmile spatřila další sovy, spustila křik. Všichni ptáci skoro přehlušili ruch lidí. Chlapec se otočil zpět k zídce a sotva stačil uhnout, protože skrz ní proběhli jeho rodiče, pevně se držící za ruce.
"Páni" vydechli oba najednou. "Tak to by mi asi nikdo v práci nevěřil" pronesla ohromeně máma. "Stejně to nesmíš nikomu říct" šťouchl do ní táta.
Steve se nejistě s fascinovaným úsměvem vydal dál k vlaku, který silně zahoukal. Šla od něj bílá pára a všelijak v rachotilo. Mnoho studentů mělo sovy, ale někteří měli i kočky nebo žáby. Uprostřed toho davu a křiku stál průvodčí a pokřikoval na všechny strany různé pokyny a radil kudy kam. Steve se rozhodl zeptat. "Promiňte?" "Co potřebuješ? Seš tu novej, huh?" "A-ano jsem. Chtěl jsem se zeptat, jestli si můžu sednout kam chci nebo-." "Jasně že můžeš. Ale moc volnejch míst už nenajdeš tak pohni." Zasmál se hlučně průvodčí.
Steve poděkoval a trochu zaskočeně se vydal k vagónu před ním. Za ním se objevili rodiče, na které trochu pozapomněl a pomohli mu nahoru s kufrem. Sami zůstali venku a čekali, kam se Steve usadí. Expres opět zahoukal a ze dveří se vyklonil průvodčí. "Nastupovááát!" Zakřičel přes celé nástupiště. Opozdilí žáci se ještě loučili s rodiči a rychle nalézali do vlaku. Steve našel prázdné kupé a tak se do něho nasoukal. Vystrčil hlavu z okénka a usmál se na rodiče. Vlak naposledy zahoukal a rozjel se. Blonďáček mával dokud se mu rodiče neztratili z dohledu. Dopadnul znaveně na sedačku a vydechl. Uvnitř měl mnoho různých pocitů a nedokázal si je srovnat. Cítil, že se řítí do neznámá. Někam, kde si sám neporadí. Do jiného světa. Mírně se třásl nervozitou. Nikoho zde neznal a v kupé seděl zcela sám. Cítil se tak maličký uprostřed velkého světa kouzel a neznáma. I přes radost, že opouští starý život, se ho zmocňovala spíše nervozita a s ní i smutek.
Poslouchal zvuky jedoucího expresu a nejasné hovory dětí ve vedlejších kupé.
Hold je na to sám.