Devil's daughter

1. kapitola

Od toho dne uplynul již rok a čtvrt. Rok a čtvrt od doby, co mě otec poslal najít někoho, s kým strávím zbytek svého života.

Abych nezapomněla, jmenuji se Ash Maou. Je mi 18 let, za dva měsíce mi bude 19. Jsem nejstarší dcera samotného Ďábla, vládce pekel. No a jakožto nejstarší dítě po něm převezmu vládu. Ne že bych z toho byla nějak extra nadšená.

Chybí mi sourozenci. Nejvíc asi Alexandr a teď už ne tak malá Emili. Kdybyste někdy viděli mě a Alexe vedle sebe, tak byste vůbec neřekli, že jsme sourozenci natož dvojčata. On je vyšší blonďák s modrými studánkami, má opálenější kůži a vypracovanější tělo. Holky na něj letí, ale on si jich k jejich smůle nevšímá. Jeho láskou jsou koně a pozornost věnuje jedině jim. Vypadá víc jak anděl, než syn Ďábla. Zatímco já mám havraní vlasy s rudým melírem, krvavě rudé oči a až smrtelně bílou pleť. Jsem malá a vyhublá. Tady ve světě lidí vypadám podobně jako zdejší vyvrhelové, feťáci a další takoví. Z hlavy mi trčí menší rohy, na které jsem hrdá, ale, aby nepřitahovaly zbytečnou, nechtěnou pozornost, kouzlem jsme je skryli.

I přestože to vůbec nepotřebuju, chodím na střední školu obor psychologie, teď už do čtvrťáku, no zjistila jsem, že bych mohla spíš já učit ty učitele. Doma jsme měli domácí studium, měli jsme každý své učitele a ti nás dokázali naučit všechno možný. Takže mám ve škole nadprůměrné výsledky.

Nicméně dneska je pátek a já s mým přítelem jdeme na párty, kterou pořádají naši přátelé. Oh, ano o tom jsem se zapomněla zmínit. Mám přítele, jmenuje se Erick. Za týden spolu budeme už pět měsíců, ale poslední měsíc se hádáme a chováme se spíš jako přátelé, teda jen v soukromí a před přáteli, na veřejnosti jsme ten "pár snů".

Sedím ve školní lavici a čekám až naposled zazvoní. Učitel si vykládá svůj nudný výklad, kterým uspal už víc jak polovinu třídy. Prásk! Učitel praštil s knihou o stůl, čímž vzbudil všechny, co spali včetně mé spolusedící, nejlepší kamarádky, Sandry. Když viděl, že to fungovalo, spokojeně se usmál. „To je pro dnešek vše. Můžete odcházet." řekl. Všichni si rychle sbalili věci a ještě před zvoněním byli pryč ze školy.

„V šest jsem u tebe, Ash. Erick nás vyzvedne o půl sedmé, že?" vyhrkla na mě ještě v rychlosti Sandra těsně před křižovatkou, kde se naše cesty rozdělí, ačkoli si to celou cestu opakujeme. „Ano. Přijede pro nás autem, ještě s nějakýma jeho kámošema." odpověděla jsem. „Dobře. Tak pa." řekla, objala mě a šla rychle domů. Celou dobu prohlašovala, že si na téhle párty konečně najde přítele. Stejně nechápu, že ještě žádnýho nemá. Je hezká, milá a ani blbá není, jen kdyby v těch hodinách dávala pozor.

„Angelo, jsem doma," zavolám, když už se přezouvám, „dnes je ta párty. Sandra večer přijde a pak nás vyzvedne Erick." sdělím jí, když už jí konečně najdu. „Copak to chystáš dobrého?" zeptám se. „Jen nějakou lehčí svačinu, obložené chlebíčky." odpoví a připravené jídlo odnese na jídelní stůl. S chutí vše obě dáme do jídla.

Jsou čtyři hodiny. Venku začalo sněžit, jelikož je konec ledna, tak se není čemu divit. Sandra tu má být za dvě hodiny. Jdu si tedy dát sprchu. Miluju, když po mém těle stékají kapky vody. Když jsme vylezla ze sprchy, zabalila jsem se do ručníku a přešla do svého pokoje. Ze skříně jsem vytáhla několik druhů šatů, různých halenek, džín a sukní. Vyzkoušela jsem si několik kombinací, byla jsem nerozhodná. Nakonec vyhrály černé uplé šaty nad kolena. Požádala jsem Angelu, jestli by mi neudělala copy. Když byl hotový i účes, bylo půl šesté a mně už zbývalo se jen namalovat. Dala jsem si lehký make-up, řasenku a červenou rtěnku.

Když jsem se domalovala, zazvonil zvonek. Sandra je tu! S Angelu přede všemi děláme, že je moje teta. Trvalo jí dlouho naučit se mi týkat a neříkat mj slečno, ale zvládla to. „Ahoj Sandro, ráda tě zase vidím." slyším Angelu z chodby. „Dobrý den. Jak se máte?" zeptala se zdvořile Sandra. „Ale dobře, jak ti jde škola? Nějaké zlepšení?" optala se jí. Jdu pomalu k nim. Sandra si sundavá švů kabát a odhalila tím krásné rudé šaty, které měla těsně pod kolena a zároveň odpověděla: „Ani zdaleka. Pořád hrůza." a zasmála se. „Vypadáš úžasně." řekla jsem jí a ona se lekla „Tohle už mi nedělej," otočila se na mě, „taky ti to sluší." dodala. Přešly jsme do obýváku, kde jsme si všechny povídaly.

Šest minut po půl sedmé se domem znovu ozval domovní zvonek. Se Sandrou jsme popadly kabáty, rozloučily se s Angelou a vydaly se vstříc zábavě. „Máte zpoždění!"