SVĚTLUŠKY A TMA

(...že toho času tyto hvězdy panují, proto i babí léto.)

Myslím, že jsem konečně pochopila, proč se má matka tak zlobila, když jsem znovu namísto pravé ruky zvedla levou, poté co se mě zeptala, která strana je pravá. Mohla mi dát facku. Neudělala to. Mrzelo mě, že to neudělala. To zklamání v jejích očích bylo horší než jakákoliv jiná fyzická bolest. Svrběla mne z toho tvář. Nemohla jsem dýchat. Nepřišla jsem o naději. Stále tam byla. V tom pohledu, který jasně říkal: "Proč? Pane Bože, proč?".

A to bylo neúnosné, neboť odemne očekávala, že budu lepší, zatímco já věděla, že to se nikdy nestane. Zároveň s tím mi bylo jasné, že nakonec mě opustí i ona. Ta facka by byla lepší. Znamenala by konec. Nebylo by se čeho obávat. Nemohlo by přijít další zklamání.

Alespoň to jsem si myslela, zatím co mi docházelo, z čeho pramanil onen vztek poté, co jsem zaslechla cosi připomínající klapot zubů. Za předpokladu, že bych byla chytřejší, by se totiž následující scénář nikdy nestal.

Po klitorisu mi přeběhl jeho prst. Bylo to chlácholivé gesto –něco, jako když hladíte po vlasech malé dítě, aby se nebálo usnout, přičemž víte, že některá monstra jsou až příliš reálná. Nízko na stehnech mě studila spona jeho opasku. Ty džíny u mých kotníků jsme kupovali s matkou ve Wrangleru. Bylo pondělí.

V jednu chvíli jsem přemýšlela, zda ta žena, dívající se na nás z třetího patra činžovního domu, zavolá policii. Podivně mě uklidnilo, když mi došlo, že to neudělá. Dívala se na mě s ještě větším opovržením, než jakého byla kdy má matka schopná.

"Pššš, bude to jen malá chvilička." Na kůži za uchem mě zašimral horký dech.

Myslím, že jsem se chtěla bránit, ale nemohla jsem. Za prvé byl příliš velký. Visel přes mé tělo, zatím co mě tlačil na studenou stěnu u garáží, jako pytel plný olova. Za druhé jsem si přišla mrtvá a tenhle bod jsem si v mysli odškrtla hned několikrát. Jako by můj duch vystoupil z mého těla a já byla němý pozorovatel. To, co se dělo, se netýkalo mě. Nebyla jsem to já a bylo mi té dívky líto. Nic jiného jsem ovšem nesvedla. Možná by stačilo přepnout ovladačem program.

Asi za to mohlo, že jsem vždy byla větší, ale jeho ruce, drtící má prsa, mi nepřišly ve správné velikosti. Čekala bych, že budou mohutnější.

V jednu chvíli zasténal. Mělo mi z toho být na zvracení? Nikdo mě nikdy nemiloval a tohle mým tělem prohnalo vlnu eufórie. Nebyla jsem již nikdo. Líbila jsem se mu a on svými dlaněmi vzýval mé tělo, jako by bylo posvátným oltářem.

Bálajsem se.

Byla jsem k smrti vyděšená.

Chtěla jsem utéct, ale slunce viselo příliš vysoko na obloze a mně bylo jasné, že domů to už v žádném případě nestihnu včas. Jaký by to tedy mělo smysl? Nezměnilo by to vůbec nic a já již tak trpěla příliš velkými bolestmi. Jejich objem nabýval takových rozměrů, že hrozilo protrhnutí hráze. Ještě o centimetr více vody a utopila bych se.

Poddala jsem se mu. Tak, jak se lvice poddá lvu, když jí dojde, že nemá šanci ho odehnat. Sklonila jsem hlavu, zatla zuby a věřila, že moje bezbřehá kapitulace ho přiměje se mnou jednat alespoň trochu v rukavičkách.

Nebránila jsem se a on můj vzkaz obdržel. Přišla mi doručenka ve chvíli, kdy svými nesliněnými prsty začal dráždit střed mého ženství. Věděl, že mě to bude bolet, ale neměl důvod mě zlomit, když jsem kladla v podstatě nulový odpor.

Nebylo to nepříjemné, jen nechutné a vlastně mě to vzrušilo. Mé vlastní tělo mě zradilo.

Přišla jsem odporná sama sobě. Kam až může jeden klesnout?

"Pššš, bude to jen malá chvilička. Úplně maličkatá chvilička,"oznámil mi, když na mě přenesl ještě více váhy z té své, poté, co do mě vnikl svou špičkou. Měla jsem pocit, že se zhroutím. Že mi svou vahou rozdrtí kolena. To ale nebylo nic proti tomu, když do mě hrubě přirazil.

S kým že jsem tu byla? S Ječmínkem. Kdo byl ten druhý? Matně jsem si vybavila, že namísto toho, abych po škole zamířila do školní družiny na oběd, jsem se svými dvěma spolužáky zašla na dětské hřiště mezi bytovky. Měla jsem hlad, ale oni si mě všimli. Chtěli se se mnou bavit. Viděli mě. Pípák na obědy jsem stejně ztratila už dávno.

Nevěděla jsem sice, kde bydlí, což by o sobě přátelé a spolužáci vědět nejspíše měli, ale nepřekvapilo mě, když se po druhé hodině odpolední zvedli, že půjdou do svých domovů. Jejich rodiče na ně čekali. Nejspíše se společně nají, poví si jaký měli den a pak znovu zamíří ven za svými kamarády do doby,než se navečer setmí a oni se vrátí, aby si udělali domácí úkoly do školy. Nic z toho jsem neznala.

Neudělal se do mě, přesto mi jeho semeno teklo po stehnech poté,co se narovnal. Pár minut mlčel a já také.

Pak řekl, že si to užil a odešel.

Já se pozvracela.

Několik metrů odemne, na dřevěné lavičce u pískoviště, ležela má školní brašna. Nesla jsem domů další trojku z němčiny.

Ze svých ramen jsem stáhla mikinu, kterou(jak jinak) opět vybírala má matka. Otřela jsem do ní svá ústa a vlhkost ze stehen. Věděla jsem, že už si ji nikdy neobléknu.

Mé pohyby mi přišly cizí. Strojené. Na mobilu jsem zkontrolovala počet zmeškaných hovorů. Bylo jich patnáct. Veděla jsem, že jsem v hajzlu. Bylo mi to jedno. Natáhla jsem si kalhoty, zapla zip.

Mikinu jsem vyhodila do koše na odpadky.

Nebyla mi zima, byl hezký říjnový den. Dalo by se říci, že nastalo Babí léto. Kdesi jsem se kdysi dočetla, že ten název se odvozuje z názvu souhvězdí Plejády nazývaného Kuřátka, ale lidově řečeno Baby.

Jak jsem šla mezi bytovkami po chodníku směrem domů, na tváři mě šimral jemný vánek. Nechtěla jsem tam. Nenáviděla jsem to žluté monstrum sídlící ve středu vilkové čtvrti. Byla to má zlatá klec, od které kdosi zahodil klíč, aniž by se mě zeptal na svolení.

Naproti mě, po protějším chodníku, šel Balvín spolu s Mírou. Má matka byla jen metr odemne. Plesk.

"Kde si jako myslíš, že seš? Prošla jsem celou trasu od školy domů už třikrát!" vychrlila na mě, zatímco mě začala nepříjemně štípat tvář.

Vždy jsem si myslela, že je to horší. To, že mě neuhodí. A přála jsem si, aby tomu tak nebylo. Aby nastal konec tomu začarovanému kruhu.

Tíha poznání, jak moc šeredně jsem se spletla, mě smetla bez jakéhokoliv varování.

Dokud věřila ona, mohla jsem věřit i já. Byla tam malá, úplně maličkatá naděje, že bych mohla být lepší, byť i jen pro sebe samotnou. A teď když jsem se jí zadívala do očí, ta naděje byla pryč. Nebyla jsem nikdo. Nebyla jsem nic.

Už jsem nevisela na hraně, ale ve vzduchoprázdnu, poté,co jsem se strmě zřítila k bráně pekelné

Ani mě nenapadlo říci jí, co se stalo. To nebyla reálná možnost. Nechtěla to slyšet. Byla jsem největším zklamáním jejího života a zklamala jsem i samu sebe.

Zadívala jsem se na druhou stranu ulice. Smáli se.