The Game🥀 [DOKONČENO]

5.

Otevřela jsem oči. Chvíli trvalo, než jsem se zpamatovala. Začala jsem se rozhlížet po celé místnosti. Byla úplně stejná, jako ta před tím.

"To bude asi tím, že vůbec nejsem v jiné místnosti." zahihňala jsem se.

Stála jsem uprostřed vedle záchodu. Ne, počkat - seděla jsem vedle záchodu. Vlastně jsem byla k němu přivázaná. Bylo to silné a tlusté lano, které pevně svíralo moje nohy a záchodovou mísu. To už jsem upřela oči i na ruce, které byli taktéž svázané lanem.

"Ahoj." ozvalo se někde ze stropu. Nejspíše tam byl nějaký reproduktor.

"C-co po mě chceš?! Proč tu jsem?!" chvíli trvalo, než sem se odhodlala k řeči.

"Máš hodinu na to, aby si se dostala pryč, z téhle místnosti. Jestli to nestihneš, vypustí se tu plyn. Ale neboj se, tohle ještě není tak těžký. Za to že jsi zaspala ti odečítám deset minut. Takže máš 50 minut."

"Počkej! Jak to mám udělat! Prosím."

Najednou se rozsvítila tabule a na ní už známý rudě červený odpočet času. V tom jsem si zpoměla na mobil, který jsem měla v kapse od mikiny. Začala jsem ihned šmátrat v kapse. Nic. Nebyl tam.

"Dobře. Zachovej klid. Není to tak těžký přeci." z hluboka jsem dýchala.

Začala jsem se soustředit. V jádru mého těla jsem sebrala odvahu. Vždycky jsme hrály s mámou vědomostí hry. Tohle nemůže být zas tak těžký ne?

Ohlížela jsem se po místnosti. Neviděla jsem nic, jak by jsem mohla uniknout z provazů.

"Takže to budu muset vážně překousat? Tak silné provazy ale za hodinu nezvládnu!" odvaha se mi stále zmenšovala.

Pak mi ale projel záblesk mýma očima, když jsem upřela zrak na záchodovou mísu.

"Neee! Jako fakt?!" chtělo se mi zvracet jen z pohledu na to.

Musela jsem, byla to má jediná šance. Pokusila jsem se aspoň trochu si odhrnout rukávy, než jsem strčila ruce do záchodové mísy. Na sucho jsem polkla zvratky, které se mi vrhaly do úst. Začala jsem se přehrabovat v míse. Pro jistotu jsem zavřela oči. Abych lépe cítila zvláštní předmět a abych se ušetřila pohledu na ty výkaly.

Zhruba po 7-mi minutách jsem to vzdala. To už mi odvaha úplně vymizela a já se začala smiřovat se smrtí.

Podívala jsem se na tabuli

0:34:56.

"Prosím! Já už nevím jak dál!"

"Je tu ještě jedna možnost. Dám ti radu, ale bude tě stát dalších 10 minut!" náhle se ozvalo z reproduktoru.

Chvíli jsem váhala, než jsem na to nakonec přikývla.

"Rada tedy zní, cituji: Je to přímo vedle tebe."

"Co?! Tam už jsem přeci hledala?!" nechápavě jsem se dívala na záchodovou mísu a hned poté na svoje ruce, které byli od toho zašpiněné.

Odpověď jsem ovšem nedostala.
Odpočet už jen zablikal a čas klesl na 0:20:46.

"No vždyť vlastně jo!" Chtěla jsem vyskočit na nohy. Samozřejmě neúspěšně.

Okamžitě jsem otevřela poklop na sifonu. (Jak je tam čistá voda na splachování. Doufám že víte co myslím)

"Oh, fuuuj!" bylo to ještě horší než v záchodové míse. Tentokrát tam byli i brouci a červi. Neochotně jsem tam strčila ruce a hledala jakýkoliv zvláštní předmět.