Tajemství vrby

3.

První co uslyším je křik. Nic neobvyklého. Vejdu domů vyzuji si boty. Chci dojít do svého pokoje jenže se ozve.

,,Kam si jako myslíš, že jdeš?"

Otočím se a uvidím ho.

Odpad společnosti, co už asi nemá žádnou budoucnost, protože propadl až na dno v kterém se rozhodl ráchat dokud ho nepohltí samotná smrt. Neboli můj patron.

,,Odpovíš mi už?!"

Zeptá se, ale je mu jasné, že nepromluvím ani slovo. Což ho ještě naštve víc než můj kamený obličej.

,,Ty malá čubko!"

Uhodí mě tak, že druhou chytím o zeď. Nevstávám nemělo by to smysl.

,,Odpověz!"

Kopne mě přesněji do břicha. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát..... To už je můj obsah žalůdku na podlaze.

Hrubě mě vezme pod krkem a vyzdvihne mě do úrovně jeho krví zalitých očí.

,,Mluv. MLUv!!!!!!!"

Ani po tomhle jsem mu neodpověděla. Hodil mě na zem a odkráčel. Zvedla jsem se a v tu chvíli ještě zavolal.

,,UKLIĎ SI TEN NEPOŘÁDEK A VEM SI LOPATU PŮJDEŠ KOPAT HROB!"

Hmmmmm.

Pohybovala jsem se sice obtížně, ale zvládala jsem to. Své blitky jsem uklidila a hned zamířila do obýváku.

Do nosu mě uhodil zápach cigaret a krve. Patron tam jen tak seděl a popíjel asi vodku. Vpravo od něj byla nějaká žena. Mrtvá mohu- li dodat. Nejdřív jí zabalím do černého, velkého pytle. Náloží do vozíku na zahradě a k němu dám rýč. Celé to upevním k vozu.

Dělali mi tedy trochu problémi ty bolesti, ale zvládám to.

,,Tak už jdeš? V osm musíš být doma a vařit jinak víš co se bude dít."

Jen kývnu a vyjedu. Cesta mi ubýhá. Ještě je naštěstí světlo. Dorazím do nedalekého lesa, kde si vystoupím a zapnu si baterku.

Kopu do rytmu drsné písně dokud není díra v zemi dost velká. Hodím tam tělo a zasypu ho.

Znovu jedu a pro jistotu se podívám na hodinky, které ukazují půl osmé. Což je napohodu.

Dojedu domů, kde svítí jen obyvák, kde sedí patron. Já se rovnou namašíruji do kuchyně a začnu mu vařit to co nikdy neodmítne. Smažené vepřové. Za tohle mě nikdy neseřval ani i když byl hodně nalitý i předávkovaný.

Navíc je vybýraví jako dítě.

Dovařím a položím mu to na stůl mezi plechhovky piva, flašek rumu, vodky, tekyli atd... Navíc se tam válí bílí prášek.

Ignoruji to a odejdu do svého pokoje, kde si zamknu.

Všechno si svlíknu a postavím se před zrcadlo. Tváře nebyly až tak fialové takže lehký make-up to zakryje. Jenže břicho bylo horší. Asi bych nic zlomenýho mít neměla, jenže ta modřina měla snad všechny odstíny fialové a červené. Nad tím si jen pozvdechnu. Obléknu si jen dolní část spodního prádla, horní nemám protože mě škrtí už poslední rok. Dost mi vyrost hrudník, jenže nemám peníze na novou podprsenku a kdybych se zeptala otce. Zase by se naštval.

Mobil mám jen díky Elisse. Je to její starý. Jen mi do něj koupila karku. Vlasně ta holka mi dala hodně věcí.

Po celém dni jsem si konečně mohla lehnout. Na zemi mám starou matraci s polštáři a dekou. Stočím se do klubíčka a ruce si dám pod hlavu. Za ty roky jsem pořád nestradila zvyk spát jako zvíře i když mi trochu chybí větve stromů. To mi vykouzlí usměv na tváři.

Jenže pak mi mysl začala znovu přehrávat dnešek. Jako naschvál. Začala jsem se třást, ale neplakala jsem. Všechny tajemství, bratr Stronga, nakládačka od otce a ten hnusnej pach mrtvoli nasaklí wisky, z které mě ještě pořád štípe nos. Z toho všeho se mi dělalo zle. Jenže co s tím zmůžu? Nic.

Opustit ho nemůžu, zachránil mě, když byl ještě úspěšný člověk, zachránil mě z klece. Už je to přes sedum let......

A i kdybych utekla. Kde bych bydlela? Nikde. Vždyť nemám ani jméno.

S tím vším usnu.