A Helping Hand [minsung]

5❀

Dobře, tak tohle je poslední pokus. Zbývají jen 3 kapitoly, což mě dovedlo k rozhodnutí, že je všechny dokončím, jelikož jsou krátké (stejná délka jako vždy).

Netuším, kolik času by mělo zabrat kým příběh dostane pozornost, ale jelikož se tak do teď nestalo, tak to možná po týdnu zabalím. Neberte to špatně, ale publikum pro anglické příběhy mám a pokud ty české nemají kde být zveřejneny, není to zas tak smutné. Chtěla jsem si prostě skusit to, co se mi nepovedlo když byl ještě wattpad aktivní. 

Taky si uvědomuji, že by pravděpodobně lépe zazářil příběh, který není 18+, ale ze skušenosti s příběhmi tady většina stejně není PG13 a nemám toho zase moc krátkého, co by se dalo překládat. Tohle byly takové jednohubky. 

Bez všeho dalšího, nasleduje kapitola.  

❀

Asi nejlepší věc na tom, být debutovanou skupinou, jsou koncerty a vystoupení. Jisung zbožňuje stát před publikem a bavit lidi, i když musí zaplatit cenu propocení až do morku kostí.

A taky musí oželet i dost spánku, ale to nevadí, protože čas na oddech se dá najít i v autobusu, s hlavou na Minhovém rameni nebo před vystoupením na jeho klíne. Obě jsou téměř stálou součástí jejich denní rutiny.

Mají i jinou rutinu; takovou, která se většinou odehrává pod peřinou nebo v koupelně, ale o té nikdo vědět nemusí. Dost toho, že dostávají podezřívavé pohledy, když spolu občas opouští koupelnu.

Tento krát je nikdo vejít neviděl, tedy alespoň na chodbě nikdo nestál, když se pomalu zakládaly z pokoje, Minho s jednou rukou na jeho zádech.

Ono vlastně Jisung většinou neví, jestli se něco mezi nimi stane nebo ne – jejich hry jsou spontánní, v tom byli vždy oba nejlepší. A taky jsou. Minho je v tomhle úplně nejlepší, co na tom že ho nedokáže s nikým porovnat. To je jako by vyhrál rovnou.

Ale dnes je to jiné. Minho nemrhal časem když se konečně dostali domů a stáhl je oba do soukromí v prvním volném momentě. Udělal to s takovou vervou, že bylo jasné, co plánuje – Minho je normálně rozvážný člověk a Jisung ho snad nikdy před tím neviděl tolik spěchat. No, není ale divu, že v tak nabytém programu je udělat si priorita. Jisung je jen náhodou součástí.

Zamknutí v koupelně, dvě kupky prádla shozené při vstupu do sprchového koutu, si teď potají užívají.

Voda teče, ale jenom pro zmatení kolemjdoucích. Už je vlastně dávno hezky teplá a příjemně hladí Jisungova stehna, jak mu po nich stéká. Doufá, že přes ni není slyšet jeho vzdechy.

Minho sedí na kolenech, daleko od proudu, a sklání se nad Jisungovu chloubu. Nejprve se mu jen hrál s hlavičkou, ale to ho po chvíli přestalo bavit – Jisung by byl moc rád, kdyby s tím pokračoval, ale taky souhlasí, že vzít si ho celého do úst je lepší nápad.

Mnohem, mnohem lepší než by si Jisung kdy uměl představit. A taky je to hezký pohled, na ofinu, která se Minhovi lepí k čelu, na soustředěné oči a řasy, které jemně třepetají vždy, když Minho klesne příliš nízko.

I mezi nohama to Minhovi sluší.

Ne, že by to Jisunga nějak obzvlášť překvapovalo – Minho je hezký, to ví každý – ale dělá to všechno ještě neuvěřitelnější. Ale nad tím teď Jisung nemá sílu přemýšlet, ztrácejíc se v touze a slasti.

Proud vody se najednou zastaví.

Jisung otevře jedno oko, ale ne proto, že by ho zajímal důvod ztišení vody – spíše proto, že se mu nelíbí náhlá ztráta Minhových nebeských úst. Jsou nahrazeny našpulenými rty, no Minhovi oči řeší něco na straně.

„Budeš hodný a zapneš tu vodu?" vypadne z něho frustrovaně, pak se rychle vrátí k práci. Jisung se slabě usměje, doufajíc že to jako odpověď stačí, než začne rukou ohmatávat cestu ke kohoutku.

Točí se mu hlava.

Nedokáže pořádně ani udržet sám sebe na nohách – jediné co ho drží jsou Minhovi ruce – ne to plnit něčí požadavky, no i tak se pokusí co nejlépe zasoustředit se a najít kohoutek.

Stále nechápe nač to vlastně dělá, tedy alespoň dokud Minho nevydá ten nejhezčí zvuk na světě. Jen silou vůle se mu podaří na chvíli otevřít oči a spatřit co se děje – Minho má pod sebou puštěný proud vody, aby ho vzrušoval, kým mu podělává.

Jisungovi chybí pocit vnitřku jeho úst, ale i polibky a lízání ho plní slastí. Minhova ruka se stará o to, co se mu mezi rty nevejde, a nepřestává ani když se mu dotek začíná klepat.

Dále Jisungovi poručuje, jak si má s intenzitou hrát, raz slabě raz tu nejsilnější, hlavně tu nejsilnější, trochu víc studenou, takže se pod ním celý třese a udělá se dříve než Jisung.

Což je neočekávané, ale pohled na blaženého Minha, kterého oči mhouří a ústa padají dokořán, s jednou rukou mezi vlastníma nohama, se stejně snaží co nejlíp zaznamenat do paměti. Vypadá, jako by si užíval kousek nebe; i Jisung dostane na ochutnanou, když si svoje nářky tiší o jeho tělo. Minhův hlas vibrující napříč jeho chloubou jej shodí přes okraj.

Najednou je dobře, že voda proudí tak nahlas – i tak to asi není dost na tlumení jejich hlasů, ale alespoň mají nějakou šanci, že to k ostatním nedoléhá. Hlavně proto, že vysvětlovat jejich situaci by bylo trapní (vždyť ani Jisung pořádně netuší, na čem jsou), ale taky proto, že se Jisung o tuhle chvíli nechce s nikým dělit.

Minho zní překrásně když cítí slast, a to je zvuk který si Jisung chce vychutnávat sám.

Nebude mu patřit navždy – tolik štěstí zase nemá.