A Helping Hand [minsung]

6❀

Jisung jsi byl téměř jist že to zakřikl. Samozřejmě, že nemá tolik štěstí – Minho není jeho v žádném slova smyslu, a nevypadá to, že by to chtěl nějako měnit. Dokud jejich rutina funguje, tak se nic řešit nepotřebuje.

Jenže... to se taky neděje.

Ne, že by na tom zvláště záleželo – Jisung si vystačí se svou rukou tak jak si stačil do teď a navíc, musí spolu jako tým řešit mnohem důležitější problémy a rozhodnutí, než jsou jejich úchylné momenty.

Ale i tak to celkem bolí, protože jen co se Jisungovi začalo zdát, že by za tím vším mohlo být z Minhovi strany vidět něco intimnějšího, vážnějšího... taky to uvadlo.

Už to byly měsíce, pokud Jisung dobře počítá zklamaná popolední, které kdysi byli vyhrazeny pro jejich hrátky. Neměli rozvrh, ale bylo to prostě poznat z toho, jak se Minho choval, alespoň v posledních dnech.

Teď není poznat vůbec nic, protože Minho pravděpodobně taky nic necítí. Nikdy to přece nebylo víc jako pocit vzrušení a nadržená nálada. Ne pro něj.

Prostě jsme z toho vyrostli, zní jako nejjednodušší vysvětlení – a taky bolí nejmíň, takže se ho Jisung drží pevně jako zábradlí na horské dráze. A vlastně to taky jako horská dráha vypadá: dlouhá, plná neočekávaných zatáček, rodí se mu z ní v bříšku motýli.

Jenže mu někdo zapomněl říct, jak se kupují jízdenky a on teď jen stojí v koutku a modlí se, aby ho k sebe připoutala dráha sama, nebo aby je Minho koupil za něj.

Doteď to tak vždy bylo. Najednou to není vůbec, ale možná je to vážně jenom Jisungova chyba, že se neumí zeptat. Že se nechal rozmazlit Minhovým přístupem a zapomněl se ptát. Ten první krát se ho taky Minho ptal, jestli je to v pořádku.

Minho leží ve své posteli, tělo natáhnuté přes rozházené peřiny. V uších má sluchátka, ale když uvidí Jisunga v periferní vizi, dá ji se dolů a věnuje mu sladký úsměv. „Stýskalo se ti?"

Upřímně, ano.

Ale to teď není téma, které se chce chytit – ne takhle. „Děláš něco?"

Minho zatřese hlavou a posadí se o stěnu. Hodí na Jisunga ty svoje nevinné oči, pohled který ho přímo láká k tomu, aby si sednul vedle. Čeká, že budou dále poslouchat – dívat se? Minhova obrazovka není v dohledu – spolu.

„Vlastně jsem myslel, že bychom mohli dělat něco..." Jisung rozpačitě rozhodí rukami, „takového."

Minho si kousne do rtů, aby skryl jeho pobavení. „Budeš muset být konkrétnější."

No jasně, ještě si z něj bude utahovat – Minho velmi dobře ví, o čem je řeč, prozrazen ne-tak-nenápadnými pohledy mezi Jisungovi nohy. I tak by radši spolkl Jisungovo ego, než to přiznal.

Spolknout by se tady dalo i něco jiného.

Když Jisung padne před postelí na kolena s falešně prosebným výrazem na tváři, i Minho ztratí svou kamennou tvář. Zdálo se mu to, nebo z Minha vypadl slaboučký nářek?

„Můžu ti vykouřit?"

Tentokrát se Minho nahlas střese a zasténá, natahujíc se oběma rukama dopředu, aby mu naznačil přijít blíž. Jisung místo toho pevně sevře, jeho boky a posune ho blíže k okraji postele, takže se mu teď chodidla dotýkají země. Musí to být nepříjemně chladné – no oba budou za chvíli hořet touhou, tak by to zas tak vadit nemuselo.

Minhovi ruce zaklíněné v jeho vlasech ho přitáhnou dolů. Kdyby byli nazí, mohl by svým dechem Minha poškádlit na chlubí. Taky je to první věc, kterou udělá, jakmile jsou Minhovi tepláky stáhnuty přes kolena. Minho spolkne své sladké zvuky.

Snaží se tlumit své vzdechy i dále, ale vypadá to jako těžký úkol. Jisung se cítí vítězně. Právě jeho rty na Minhově chloubě mu dokážou takhle zamotat hlavu. Právě jeho jazyk z něho tahá tak chutné nářky, když se přetáhne od kořenu až po hlavičku.

Možná stráví až příliš času líbáním ho těsně při kořeni, pak nad následném lízáním a cucáním hlavičky, pracujíc rukou na všem, co nedosáhne. Minhovi stehna se stahují a skáčou při každém novém pohybu.

Mělo by to víc bolet, jak být příjemné, když ho Minho tahá za vlasy, ale protože to značí, jak moc je Minho vedle, jenom to přidává na spokojenosti.

A pak ho ponoří do úst celého, pracujíc na každém centimetru, aby klesl co nejníž. Je to víc pracné jako příjemné, alespoň pro něj, ale i tak si dává záležet. Velmi dobře si pamatuje, jak úžasně se cítil, když se roztápěl v teple Minhovych úst.

Byl to přímo nebeský pocit mít ho mezi nohama. Tohle není jeho chvilka, ale nedokáže si pomoct.

Takhle na kolenech, i on je blízko k úlevě. Stačí, aby se přitlačil trocha níže... ach, přesně takhle.

Minho mu na jazyku otěží jako by slyšel všechny jeho slastné myšlenky. Nedokáže si odpustit, když se i z jeho úst vyplaví vlna zasténání.

Ze zvědavosti, poté co Minho vydá zatím nejhlasitější projev slasti, se Jisung pokusí podívat na něj.

Minho vypadá překrásně. Se zavřeními očima a dokořán otevřenými ústy, jeho vlasy jsou rozcuchané jakoby z tahání, po bradě mu stéká slina. Vypadá, jako by se právě ponořil do horoucí vany, nebo konečně našel úlevu po dlouhém dni. Vypadá spokojeně, vášnivě, na vrcholu světa.

Mohl by se podělat na místě.

Taky se mračí, vyvinujíc úsilí, aby svoje pocity neprozradil – nechce, aby o nich věděl Jisung? Nechce, aby ostatní věděli, jak moc si to užívá?

Ale pak... se usměje, jemně a spokojeně.

Hned poté se vyprázdní Jisungovi do krku, a tento krát se neudrží před zvednutím boků. Jisung je v momentě plný jeho kůže a slasti, ale taky prázdný, jelikož rozkoš otřese i jeho tělem.

„Můj bože," je první věc, kterou se sebe Minho dostane, když se vrátí ke smyslům. Jeho slova jsou jemné, téměř neslyšitelné. Jisung se jemně zasměje.

Má ústa stále plné, nehledě na to, kolik toho už spolknul. Nechutí to tedy moc romanticky, ale ten pohled na Minha mu úplně stačí jako záminka, proč to musí zkusit znovu.

Teď se na něj Minho dívá střízlivěji, pohled přelétajíc po jeho těle, dokud se nezastaví na jeho rozkroku. Minho se pak nevěřícně usměje – nic podobné tomu křehkému zjevení těsně předtím, než dosáhl slasti.

Jisung se taky podívá dolů, a nejde si nevšimnout ten tmavý flek vepředu.

V tom mu Minho položí dlaň na líce, což ho pobude podívat se mu znovu do očí.

„Hodný kluk, jen škoda že si teď nemám s čím hrát. Příště na mě prosím počkej, dobře?" pohladí ho po tváři a vrhne na něj ten nejroztomilejší nevinný pohled. Jisung dychtivě přikývne.

No vrchol večera přichází až když se Minho skloní níže a věnuje mu jemnou pusu na kraj jeho pěr.

Jisung ztrácí dech.

Tohle nikdy předtím nedělali.

Dělají si dobře, to je vše – chce se s ním snad Minho líbat?

Bože, jak moc se s ním chce líbat Jisung.

❀

Právě jsme byli svědky toho, že i Minho v sebe chová nějaké pocity. A tedy Jisung to ještě musí zjistit, ale doufám že je jasné, že jsou totžné s těmi jeho ;)

Už jenom dvě kapitoly, yay!