Poslední strážce

26.

Předstírat zájem se u mě ukázalo jako největší problém. Sibel na mně okamžitě poznala, že nemám nejmenší chuť účastnit se trapných oficialit, ale trvala na tom, že nezúčastnit se jich by se mi nemuselo vyplatit. A já jsem už byla poučená nebrat výhružky na lehkou váhu. Mířila jsem za Sibel k jídelnímu sálu, nebo co to vlastně bylo a v hlavě jsem si opakovala jména nejvýznamnějších šlechticů a jejich oslovování. 

Stejně to nakonec zvržu, takže bude nejlepší, když budu mlčet. Celý princip Nového Avalonu stojí na původní šlechtě z raného středověku – zejména na potomcích rytířů kulatého stolu. Linie Percivala, Gawaina, Galahada, Lancelota a samotného Artuše. Každý z rodů se hlásí k odkazu jednoho či vícero rytířů. Hlavní úlohu hraje samozřejmě královská rodina Pendragonů. Po nich jsou druzí ve společenském žebříčku Greyové, kteří k dnešnímu dni nemají žádné významné potomky, protože poslední žijící dědičkou jejich titulu a panství byla Anne Grey, babička současného krále, takže momentálně jejich majetek spadá pod Korunu. 

Po nich hrají velkou úlohu Spencerové, z jejichž linie pochází královna matka a její synovec Michael Spencer, který je vévodou z Eithne. Tak a tím moje paměť končila. Věděla jsem, že existují ještě Mortimerové, Cavendishové, Woodwillové a spoustu dalších, ale jak vysoko jsou v hierarchii nebo jaká panství jim patří, to jsem neměla nejmenší páru. Ono za hodinu odpoledne se toho člověk moc nenaučí, ať se lektor snaží sebevíc. 

Ne, že by se protokolář nebo jak mu říkají nějak předřel. Došly jsme na místo, protože se před námi otevřely masivní dvojité dveře a někdo s obřadným zaťukání holí o zem ohlásil můj příchod. Velmi nejistě jsem vstoupila po modrém běhounu do místnosti. Jednalo se o gotický kamenný sál, jehož strop byl do lomených oblouků, stejně jako okna měla stejný tvar. 

Místnost působila proti těm ostatním, co jsem zatím viděla o dost starší a méně honosná. Vyzdobená byla pouze velkým modrým kobercem, na kterém byl umístěn masivní dřevěný kulatý stůl a kolem něj rozmístěno dvanáct vyřezávaných židlí s polstrováním, které svou vysokou opěrkou připomínaly spíše trůny. Na stěnách sporadicky visely portréty, mezi kterými hořely louče a zároveň těžké závěsy a baldachýny.

 V čele místnosti byla na zdi zlatem vyšívaná tapisérie, která se leskla i na tu dálku. Stůl byl bohatě prostřený mísami s ovocem, zeleninou a pečivem a nechyběly ani zlaté talíře a vysoké skleněné číše. Jakmile jsem došla asi metr před stůl, všichni přítomní se postavili. Některé přítomné jsem již znala. Čelem k tapisérii, v pomyslném středu, seděl král. 

Po jeho pravici následoval mladík, který mu byl až příliš podobný a který mi věnoval nevhodně úlisný pohled a princezna Anastasia. Po Davidově levici seděla královna a pak královna matka. Nalevo od posledního volného místa seděla sestřenice princezny, Isobel. Ostatní jsem neznala.

„Drahá Kenno," oslovil mě můj nevlastní strýc a pokynul, abych zaujala jediné prázdné místo, zády ke dveřím a napříč k němu. Rozhodně se nejednalo o čestné místo, to mi došlo okamžitě. Poslušně jsem zaplula s těžkými šaty vedle své židle a měla jsem co dělat, abych nezakopla o vlastní nohy.

„Než se usadíme, představím ti naši společnost," mrkl na mě David familiárně. Žaludek mi z jeho očividně hrané náklonosti udělal kotrmelec.

„Princ Henry, následník trůnu," ukázal na chlapce vedle sebe. To se dalo čekat. Měl pískově hnědé krátké vlasy, zapadlé oči, husté obočí a výrazně propadlé tváře v oblasti čelisti. Kdyby se na první pohled netvářil arogantně a nepřátelsky, řekla bych si, že to je docela hezký muž. 

Jenže jeho charisma bylo i takhle na dálku zkažené, a to mu hodně ubíralo na atraktivnosti. Vyzařovala z něj krutost. Proti svému přesvědčení jsem se mu ale i tak mírně uklonila.

„Princezna Anastasia," pokračoval David. 

Obě naráz jsme se jedna druhé poklonily, tak jak to vyžaduje dvorská etiketa. Vedle Anastasie seděl Michael Spencer a jeho syn John. Následoval Falk York. Pak bylo moje místo a pokračovalo to Isobel, jejím otcem Charlesem Peelem, jeho manželkou Cordélií a poslední byly dvě královny. 

Po kolečku plném představování, jsme se konečně mohli usadit. Přišli k nám zezadu sloužící, aby každému z nás odsunuli jeho židli. Nebyla jsem na to zvyklá, takže jsem nejspíš vypadala hodně zaraženě a nemotorně. "Můj sluha" byl kluk v asi mém věku s jasně zrzavými vlasy a obličejem posetým akné a jizvami s výrazným orlím nosem, ale dobrosrdečným úsměvem. Pokud mě za dnešní večer neotráví, je mi jedno, jak vypadá.

„Lady Kenno," oslovil mě muž po mé pravici, jehož jméno jsem zapomněla ve chvíli, kdy bylo vyřčeno. 

Mohlo mu být okolo čtyřiceti, měl tmavé delší vlasy sčesané dozadu a plnovous. Jeho zapadlé šedivé oči se na mě upíraly se zájmem, který mi nebyl ani trochu příjemný. 

Navíc při své otázce prskal všude okolo, jelikož si zrovna do úst hořečnatě strkal kuřecí stehno. Fuj, etiketa stolování jako ve středověku. To, že vidličky očividně používaly jen dámy mi přišlo zvláštní, ale vzala jsem s povděkem, že se v tom mase nemusím vrtat rukou.

„Líbí se Vám na Camelotu?" dodal ten muž svou odpověď, jakmile dožvýkat obrovský kus masa. Barbaři, všechno jsou to barbaři.

„Rozhodně zajímavá zkušenost," snažila jsem se neznít moc sarkasticky, ale asi mi to nešlo. Ten chlap po mně varovně střelil pohledem, jako bych mu něco dlužila. Málem jsem zaúpěla, když mi došlo, že jsem ho řádně neoslovila.

„Můj Lorde," dodala jsem velmi neochotně a neodpustila si slabé protočení oči. Stejně mi nikdo jiný nevěnoval pozornost. Král vesele debatoval se svým synem, zatímco se do rozhovoru snažil zaplést i Michael Spencer ob jedno místo. Anastasia se tvářila znuděně a nezaujatě a Isobel na něco naprosto lhostejně odpovídala svému otci. Zbývající tři ženy spolu vášnivě nad něčím diskutovaly a zároveň se velmi ladně přehrabovaly ve svých talířích.

„Plánujete se zdržet dlouho, Mylady?"

Uf, ten chlap si očividně nedá pokoj. Nedošlo mu, že se s ním nechci bavit? Jediné, co jsem si přála bylo to, abych tuhle maškarádu měla co nejdříve za sebou, abych se mohla znovu natřásat před lidmi dalších pár hodin a pak konečně utéct do svých komnat. A pokud možno u toho mluvit s co možná nejmenším množstvím lidí, protože pochybuji, že bychom byli schopni vést plodnou konverzaci na inteligenční úrovni odpovídající poznatkům jednadvacátého století. A já rozhodně nehodlala mluvit o korzetech, drahých látkách, vyšívání a dalších blbostech, které nejspíš zdejší zpovykané slečinky řeší.

„Na dobu nezbytně nutnou, Můj Lorde," odsekla jsem a doufala, že mu to vyšle jasný signál. Tentokrát jsem alespoň nezapomněla na správný titul. 

No, jenže týpek se očividně nerad vzdával, protože jsem musela za občasného hmmm a ahadalší půl hodinu poslouchat jeho básnění o krásách ostrova a o tom, jak zdejší život je rozhodně něco, co stojí za zvážení. Lákal mě na látky, drahé šperky, hony, slavnosti, bály a hostiny. Jako by všechno tohle pro mě něco znamenalo. Jako by mě to snad lákalo. Pro mě byl jediným přijatelným životem ten, který si zvolím já sama a ne takový, který mi vyberou jiní s ohledem na tradici. 

_____________________

Olalá! Dneska je to o něco kratší kapitola a to hlavně z toho důvodu, že jsem ji nechtěla dávat dohromady s tou příští. Ta bude zase o něco delší, tak doufám, že se Vám bude líbit. 

V téhle se asi nic moc neděje, ale i tak jsem ji chtěla napsat. Neptejte se proč, já vlastně sama nevím. 

No nic,

Arrivederci.