Poslední strážce

12.

Ester se z nějakého důvodu rozhodla, že je jí příjemné semnou trávit čas. Zvala mne ve volném čase na procházky podzimní Prahou, která se postupně připravovala na zimu. Bylo to cítit v chladném vzduchu. Skoro jsem zapomněla, jak je vnitrozemské klima odlišné od toho ostrovního. Tepelné rozdíly tady byly daleko znatelnější. 

Často mě kvůli tomu bolela jako dnes, kdy jsem zvažovala, jestli se s Ester sejdu. Jednak mi opravdu nebylo moc dobře, za druhé jsem měla trochu obavy z jejích leckdy až příliš vyhrocených názorů, které se zcela rozcházely s těmi mými. Ale máma i Robert měli pocit, že je to pro mě užitečné, tak jsem nakonec šla. Sešly jsme se na Starém městě, jako tradičně. 

Tentokrát se rozhodla provést mě centrem města a ukázat mi některé pozoruhodné stavby. Stály jsme na Staroměstském náměstí, které působilo majestátně, ačkoliv bylo velikostně průměrné oproti těm, co jsem znala z Anglie.

„Vypadáš pobledle," prohodila Ester směrem ke mně se starostlivě staženými rty.

„Necítím se zrovna dobře," přiznala jsem po pravdě. Nemělo smysl cokoliv zapírat.

„To mě mrzí." Často mě překvapovalo, že dokázala být v jednu chvíli milá a soucitná a v okamžiku z ní byl chladný člověk, který sršel nenávistí vůči celému světu.

„To je v pořádku." Konverzace to byla sice zdvořilá, ale mdlá. Nevěděla jsem, jak načít nějaké téma, abych zase neotevřela tu propast, která se mezi námi objevila, kdykoliv jsme řešily vážná témata.

„Narodila jsi se v Praze?" zeptala jsem se jí a doufala, že ji moje otázka nerozhodí.

„Ano, ale moje matka byla Němka."

„Němka?" zopakovala jsem šokovaně. Ester se jen pousmála.

„Co? Máš pocit, že člověk nemůže být zároveň Žid a Němec?"

„Ne, já jen..." Nebyla jsem schopná myšlenku dokončit, aniž bych ji urazila.

„Chápu," zastavila se před sochou nějakého muže zabírající velkou část plochy. „Máš pocit, že po druhé světové válce v Německu žádní Židé nezbyli. A vlastně je to částečně pravda. Po válce většina utekla do Izraele, jakmile ho OSN zřídila."

„Tvoje rodina ne?" otočila jsem se čelem k ní. Upnula oči k velké soše a znechucením nakrčila nos. Očividně to byl někdo, kdo jí nebyl po chuti.

„Moje prababička se narodila v roce 1930 v Norimberku, to je v Německu," začala vyprávění a dívala se kamsi do dáli. Obličej měla vážný a zároveň se v jejím výrazu odrážela až téměř posvátná úcta k předkům, o nichž se rozhodla vyprávět. Nijak jsem nepromluvila, abych ji nepřerušila.

„Když jí bylo devět byla s rodinou deportována do Terezína a o čtyři roky později skončila v koncentračním táboře Birkenau. Po válce se vrátila do Norimberku a začala znovu žít, až poznala mého pradědu. Rodina se usadila v Německu, narodila se moje babička – vdala se. Klasický koloběh," pousmála se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. 

„Moje máma poznala v Norimberku mého otce, byl to Polák – Andrzej Goldstein. Divné jméno na Poláka, viď? No a ti spolu odešli do Prahy. Táta tu měl rozjednaný byznys."

„A kde jsou teď tvoji rodiče?" zeptala jsem se opatrně.

„Táta před lety zkrachoval. Rozhodli se vrátit k příbuzným do Německa, jenže to už jsme s Albertem byli u Roberta. Nemohli jsme jen tak odejít." Viděla jsem na ní, že jí dělalo problémy o tom mluvit.