Poslední strážce

34.

Za branami města bylo postaveno provizorní rytířské klání ze dřeva. Nechybělo kolbiště ani vysoké tribuny s vyvýšeným místem s baldachýny z drahých látek a bohatě vyřezávanými trůny pro Pendragony. Kousek dál od turnajové arény byly rozmístěny stany v nejrůznějších barvách, u kterých se to hemžilo lidmi. 

Před každým stanem stála stráž a do země zde byly zaseknuté kůly s prapory daného šlechtice. Stranou toho šílenství pak byly uvázané dvě desítky koní. Vlevo od ležení rytířů, těsně za tribunou pro šlechtu stál obrovský stan s dlouhým stolem posetým nejrůznějšími lahůdkami.

„To je na pozdější slavnost," vysvětlila mi Anastasia, když kolem mě procházela, aby zaujala své čestné místo na malém trůnu po levici od své matky. 

Pak seděla na lavici u ní Isobel, Grace, Lerina a nakonec já. Z druhé strany vedle mě pak usedla statná šlechtična ve středních letech v zeleném brokátu, která to přehnala s těžkou květinovou vůní. Skvěle, bude mě bolet hlava. Naproti tribuně za kolbištěm se tísnily davy měšťanů a lidí, kteří se sjeli z celého ostrova, aby se slavností zúčastnili. 

Na střed arény začali přicházet rytíři v plné zbroji – s brněním a helmami se zaklapnutým hledím. Bylo jich asi dvacet a všichni se sborově poklonili králi. Jeden z nich vyčníval, měl totiž na helmě drobnou zlatou korunu – princ Henry. I tady očividně musel dát najevo své postavení.

Před ně se pak postavila vrchní čarodějnice Mabel, tentokrát oděna do tmavě fialového sametového pláště, vykládaného drahokamy. Stáhla si kapuci a odhalila obličej pokreslený runami. V levé ruce držela vysokou tmavou hůl, v jejímž vrcholu byly propleteny malé větve, mezi kterými jasně zářilo něco, co jsem nedokázala popsat.

„Můj králi," řekla Mabel nadpozemským hlasem. Nikdo si nedovolil ani ceknout. I já jsem se přistihla, že zadržuji dech, kdykoliv promluví.

„Drazí obyvatelé Avalonu!" oslovila i všechny ostatní. Ticho bylo přímo nesnesitelné, protože v něm viselo jakési nevyslovené napětí, ze kterého mi běhal mráz po zádech.

„Vítám Vás na rytířském klání, které odhalí toho nejstatečnějšího rytíře!" pokračovala a dav konečně začal skandovat. Mabel pozvedla ruku a opět bylo nábožné ticho.

„Ten, který zvítězí má právo žádat od krále splnění jednoho přání! Úspěšný boj Vám všem!" zaburácela a nechala lid jásat. Sama pak odešla a přenechala prostor vrchnímu ceremoniáři, který měl za úkol ohlašovat boj mezi jednotlivými rytíři.

„To se budou vážně bít na život a na smrt?" zeptala jsem se Leriny. Tentokrát se na mě podívala mírněji, tak jsem alespoň neměla dojem, že mě na místě začaruje.

„Nebo dokud se někdo z nich nevzdá."

„A jak to funguje?"

„Budou bojovat postupně každý s každým, až jich zbude jen šest. Z těch šesti má pak každý právo žádat zástavu od dámy v hledišti, kterou si zvolí."

„Zástavu?" nechápala jsem. Lerina se jen usmála, jako by jí došlo, že toho o jejich zvycích vlastně moc nevím.

„Například kapesník, či květinu. To záleží, co máš zrovna u sebe," mrkne na mě spiklenecky. Já u sebe neměla vůbec nic, ale také jsem nepočítala, že by nějaký rytíř chtěl, aby bojoval pro mě, a to mě uklidňovalo.

„A to budou bojovat meči?" zajímalo mě dál.

„Ne," hlesla otráveně. Zdálo se, že už jí netěší odpovídat na mé zvědavé dotazy. „Nejprve na koních s dřevci. Až těch posledních pět bude bojovat na zemi s mečem." Sice jsem na jazyku měla další otázky, ale pro jistotu jsem mlčela. Pro dnešní den jsem byla až dost otravná.