Poslední strážce

17.

„Mami?" zavolala jsem do bytu ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřela dveře.

Odpovědí mi ale bylo podezřelé ticho. Opatrně jsem našlapovala a paranoidně nahlížela za každý roh, jestli tam na mě někdo nevyskočí ze stínu. Uklidnila jsem se až ve chvíli, kdy jsem mámu objevila spící na gauči v obývacím pokoji. Z hluboka jsem si oddechla a položila tašku plnou věcí na zem. 

Když jsem manažerce v práci řekla, že chci okamžitě dát výpověď, nebyla zrovna moc nadšená. Ne, že bych se jí nějak divila. Nakonec se urazila, vztekle po mně hodila obálkou s dýšky za poslední dva týdny a řekla mi, ať se seberu a vypadnu. Jo a pak taky něco řekla česky Anně a podle výrazu mi došlo, že mě určitě nechválila za dosavadní pracovní morálku.

 No co, nedá se říct, že mi práce za barem bude nějak chybět, ale rozhodně se mi bude stýskat po Praze a po mámě. A po Denovi. Z úvah mne vtrhlo mámino zamručení ze spánku. Očividně se jí něco zdálo. Blonďaté vlasy jí spadaly do obličeje a nohy měla na sedačce nepřirozeně zkroucené.

„Mami?" špitla jsem podruhé a ona sebou lehce pohnula. Nechtěla jsem jí budit, ale musely jsme si spolu promluvit. No, můžu jí ještě dát pár minut spánku k dobru. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem postavila vodu na čaj. Přichystala jsem dva šálky, spolu s cukrem a mlékem. Ano, já vím – barbarství pít čaj s mlékem, ale mně to chutná. 

Když konvice vypnula a já přichystala nápoje, uslyšela jsem z obývacího pokoje volání.

„Kenno?"

„Jo, už jdu!" houkla jsem na mámu zpět. S horkým čajem jsem se vrátila zpět k ní. Už byla v sedě a hlavu měla svěšenou mezi rameny. Položila jsem před ní hrneček a odběhla do kuchyně pro zbytek přísad. Pak jsem se konečně usadila do křesla naproti ní a namíchala si správnou konzistenci nápoje.

„Kde jsi byla?" zeptala se bez obalu.

„U Alchymistů." Místo odpovědi jí vystřelilo obočí vzhůru. Pak jen mírně zavrtěla hlavou a usrkla svého čaje.

„Pořád tomu moc nerozumím," přiznala jsem jí.

„Čemu nerozumíš?"

„Proč jsi u Alchymistů? Čím sis to zasloužila?" Máma se na mě pousmála. Odložila šálek na svá kolena a hřála si o něj své ruce.

„Víš, když jsem ztratila své schopnosti byla jsem zničená. Bloudila jsem světem a cítila se méněcenná. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už mě Kruh nemůže ovládat, ale na druhou jsem cítila jakési prázdno – že nemůžu ničemu přispět."

„To chápu," přitakala jsem.

„A pak mě Robert našel. Nabídl mi, že se k nim mohu přidat. Řekl mi, že se jim budou hodit mé znalosti o Kruhu a o čarodějnicích obecně, stejně jako bylinkářství."

„Takže jsi jim víceméně poskytla informace?"

„Ano, z počátku jsem jim byla schopná dát hodně informací, které Kruh držel v tajnosti. Informace jsou velmi cenná věc, Kenno." Významně se na mě podívala, ale já neměla nejmenší páru, kam tím míří.

„A pak? Pak jsi jim pomáhala s čím?"

„Se vším, co bylo třeba. Stejně jako teď. Objednávám zboží, čtu knihy a hledám v nich důležité věci, vyřizuji pochůzky. Jsem něco jako pěšák."

„A to se nebojí, že jejich tajemství vyzradíš?" zajímalo mne. Máma se hořce zasmála. Zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho a upila z čaje.

„Komu bych to já asi tak mohla vykládat? Ke Kruhu zpět nesmím, Lorcáni by mě zabili..."

„Mohla bych jít k mému otci," nadhodila jsem automaticky a vzápětí zalitovala toho, že jsem to vypustila z pusy. To, že jsem trochu střelila vedle mi prozradil mámin bolestný výraz ve tváři.

„Nemůžeš si jen tak přijít před bránu Mormorů a čekat, že tě přijmou s otevřenou náručí. Zvlášť, když už nejsi čarodějnice."

„A jak tě vlastně Robert objevil?" vyhrkla jsem na ni po chvilce trapného ticha. Nechtěla jsem, aby příliš myslela na tátu. Bylo mi líto, když byla smutná.

„Dostal tip od Conventu. Alchymisté se u nich těší významné úctě."

„Proč?"

„Proč myslíš?" mrkla na mě.

„Protože střeží největší čarodějnickou relikvii." Ona jen přikývla. Z toho politikaření a pletichaření mi hlava šla kolem. Celé společenství čarodějnic ovládaly staré středověké struktury a jejich mocnáři se bránili jakékoliv změně. A já jsem se měla dobrovolně těmto strukturám podřídit. 

Možná, kdybych se do toho narodila a věděla od dětství, co jsem, nejspíš bych s tím neměla problém, protože by to bylo to jediné, co bych znala. Jenže já poznala i normální svět a nějak jsem se odmítala smířit s tím, že budu skákat tak, jak bude někdo jiný pískat.

„Budu muset odjet," upozornila jsem ji náhle. Potřebovala jsem se dostat z toho začarovaného kruhu myšlenek.

„Odjet? A kam?" V mámině tváři začala narůstat panika. Došlo mi, že stejně jako já o ni nechci přijít, tak i ona si přeje, abych zůstala s ní. Bylo to ale nutné.

„Na Nový Avalon," polkla jsem ztěžka, „musím najít Mabel."

„Vrchní čarodějnici Mabel?" hlas jí vyskočil o oktávu víš.

„Ano, ty ji znáš?"

„Jen z vyprávění. Není to zrovna nejpříjemnější čarodějnice, tedy alespoň podle toho, co tvrdila tvoje babička."

„Jenže já stejně nemám na výběr, pokud chci dát do pořádku své schopnosti." To byla samozřejmě jen jedna část pravdy. Nechtělo se mi mámě říkat, že tam jedu i kvůli tomu, abych zjistila, v jakém proroctví to údajně figuruji a proč. Čím méně toho máma bude vědět, tím případně lépe pro ni. No a nebudu lhát, že někde hluboko v srdci netoužím po tom, že se opět setkám s Hannah.

„To asi nemáš," připustí máma zklamaně.

„Je mi to líto. Nechci se s tebou zase loučit." Pohlédneme si do očí a ty její jsou vlhké, jak se snaží zadržet slzy. Ani já nemám daleko k tomu, abych se rozbrečela.

„Já vím."

Večer pak strávíme tím, že mi máma pomůže sbalit si batoh a jednu příruční tašku s sebou. Nevěděly jsme, kolik mi toho dovolí si na Avalon vzít, ale já osobně jsem doufala, že nebudou proti mobilnímu telefonu. Věděla jsem, že obyvatelé jsou víceméně vývojově ve středověku, ale stejně jsem si uchovávala naději, že alespoň v zámku bude něco jako elektrická zásuvka, ne? Proč musí být odcházení vždycky tak bolestné a těžké? Tentokrát je to ještě horší, protože jsem měla uvnitř zvláštní pocit, že svou mámu vidím dnes naposled na hodně dlouhou dobu. 

__________________________

Nechce se mi tomu věřit, ale ano! Po dlouhé době další kapitola Posledního strážce! Muhahaha! Doufám, že vás potěší. 

V psaní téhle povídky jsem měla poslední dobou trochu blok. Nějak mi to nešlo a všechno, co jsem napsala, jsem zase smazala, protože to dle mého soudu nebylo použitelné. No tentokrát to ujde. 

Kapitola je to kratší, ale věřím tomu, že mi to odpustíte. V té příští už bude finálové loučení a pak nás čeká hádejte co? No přece Nový Avalon! 

Díky, že čtete! 

Arrivederci!