Na oko [ItaDei] ✓

Kapitola dvanáctá

Deidara sebou polekaně trhnul, když se na jeho ústa přisály rty tmavovlasého muže, když si ten cizí, avšak podezřele hbitý, jazyk, prodíral cestu dovnitř, snad aby je mohl vyplenit a prohlásit za svoje právoplatné území. Itachiho ruce se mu rozběhly po útlém drobném těle. Dlouhými tenkými prsty mačkal jeho oblečení, drtil je ve svém sevření, avšak i tak jej, vzhledem k jeho stavu a momentální horlivosti, objímal s překvapivou něhou.

V okamžik, kdy se Uchihovi podařilo proniknout dovnitř skrze zaťaté zuby, Dei jemně vydechl, avšak v hlavě se mu rozblikala velkým červeným písmem označená kontrolka: STOP!

"I-Itachi," vzdychl mu do rtů, jenž chutnaly po medové whisky, a trochu se otřásl, když mu tmavovláskovy velké dlaně vklouzly pod tričko a zlehka pohladily jemnou rozpálenou kůži, "to-hle prostě není d-dobrej nápad."

"A proč ne?" zašeptal tiše druhý, když se od něj na malý moment odlepil, jen proto, aby se mohl přesunout k jeho čelisti, kterou začal téměř okamžitě zlehka okusovat.

Dei nasucho polkl a zavrátil hlavu, jak to bylo příjemné. Přivřel oči a pár sekund si tu péči užíval, a snažil se přijít na důvod, proč, že tohle bylo sakra špatné.

"Rozumíme si. A tu chemii mezi námi prostě popřít nemůžeš. Navíc spolu už de facto chodíme, tak proč z toho malého podvodu jen neudělat realitu?" šeptal tiše starší, zatímco hranu sladkého obličeje zasypával drobnými polibky.

Plavovlásek se kousl do rtu, snaže se ignorovat jeho slova, ale popravdě mu to moc nešlo. Sám toho za celý večer vypil docela dost a alkohol mu spolu s počínajícím vzrušením začal zatemňovat v tomto ohledu jindy naprosto perfektní a bezproblémovou mysl. Přesvědčení, že se svými klienty si zásadně nic nezačínal, začalo docela dobře a rychle kolabovat. Jak to ale bylo možné? Vždyť u každého předchozího člověka, jak muže, tak ženy, kteří to na něj zkoušeli, vždycky rázně odmítl a udržoval si profesionální odstup, ať mu byl klient sebevíc sympatický. Kolikrát, když spolu poté rozvázali smlouvu, jej daná osoba pozvala na rande, protože si spolu skvěle rozuměli a pár z nich to na něj zkoušelo ještě před ukončením kontraktu, ale on se prostě ovlivnit nenechal.

Vždycky to byla jenom práce. Šlo mu jen o její dobré vykonání a taky o to, aby za ni dostal řádně zaplaceno.

Tak proč to teď s Itachim bylo jiné? Plavovlásek polkl sliny, jež se mu vlivem vzrušení začaly hromadit v ústech a zavřel oči, a zatímco jeho rozhodnutí o tom, s Uchihou nic nemít, bralo za své, se snažil vzpomenout si, co přesně ho dostalo do téhle prekérní situace. Jistě, tmavovlásek byl moc hezký, v podstatě, jako kdyby k němu v noci někdo přišel, napojil mu mozek na senzory a pak mu v laboratoři během pár dní vytvořil ideální protějšek snů. Miloval tmavé typy pořádných, rozhodných a cílevědomých mužů, kteří i přes svou mužnost měli také jemnou, povětšinou uměleckou, stránku. Jistě, takových mu prošlo pod "rukama" už mraky, tak proč zrovna Itachi? Co na něm bylo tak zvláštního?

Faktem bylo, že i přes dokonalý vzhled, pěkný byt a další spousty nesmyslných a povrchních vlastností, se mu líbilo, jak sociálně nevyzrálý Uchiha byl. Samozřejmě, měl spoustu přátel a v práci si vedl skvěle, avšak jakmile by se přesunuli na pole vztahů, byl jak malé nevyzrálé opelichané káčátko, jenž si nevědělo rady. A to se Deidarovi popravdě strašně líbilo a nejspíš to bylo to hlavní, co jej na něm přitahovalo a nutilo, ač nevědomky, porušovat vlastní pravidla.

Ačkoliv by to nikdy v životě nepřiznal, byla tohle věc, kterou měli společnou. I přesto, že světlovlásek skoro každý týden, někdy i několikrát za pár dní, potkával nové a nové lidi, jímž sehrával potencionálního přítele nebo třeba jen doprovod, nikdy si k nikomu žádnou pevnou vazbu nevytvořil. Vždycky to byla jen a pouze práce, a on už si skoro ani nepamatoval, kdy naposledy měl pořádné rande, kdy se jej někdo dotýkal z vlastní vůle, nebo dostal pravý polibek, který by i snad mohl pramenit z vřelých citů.