Na oko [ItaDei] ✓

Kapitola čtvrtá

Dalších několik hodin spolu probírali všechno potřebné k vyhotovení smlouvy. Kdyby se měl Itachi ale přiznat, popravdě Deidaru moc dobře nevnímal. Každou chvíli na něj i přes několik silných hrnků kávy chodily stále silnější a silnější kocovinové vlny. Zatímco se snažil zůstat sedět poměrně v klidu a nekroutit se v křesle jako klubko zmijí, v duchu bělovlasého muže častoval stále horšími a horšími nadávkami. Nejhorší slova si ale nechával sám pro sebe. Svým způsobem to byla jeho chyba, že neměl dost silnou vůli, aby odolal stále většímu počtu panáků přistávajících na baru.

Když se potom mezi futry loučil s Deidarou, všechno mu odkýval a jakmile se za ním zaklaply dveře, namířil si to rovnou do postele, aby naspal ztracené hodiny, a ignoroval přitom jak smlouvu, kterou si měl bůhví do kdy pořádně přečíst, tak kručící žaludek. Polomrtvě zapadl do načechraných peřin a trvalo jen několik málo sekund, než konečně neklidně usnul a spal až do rána.

Když se druhý den probudil, cítil se, jako kdyby na něj spadl obrovský balvan. Všechno ho bolelo, jak byl z dlouhého ležení rozlámaný, ale naštěstí mu už bylo docela dobře. Podle hodinek bylo půl páté ráno, hodina, kdy většina normálních lidí takhle v neděli ráno ještě spala, on se ale už konečně potřeboval protáhnout. První, co udělal, bylo, že zapadl do sprchy, nechaje na sebe dopadat horké příjemné kapky, které pomalu, ale jistě, uvolňovaly dlouhým spánkem ztuhlé svaly na zádech. Na malý okamžik jej napadlo, jestli si snad nemá udělat dobře, aby vypustil všechnu nashromážděnou energii a ještě víc se uvolnil, ale nakonec nad tím jen mávl rukou, pořádně se vydrhl, umyl si vlasy a vylezl.

Navlékl se do županu, v němž předchozí den přivítal Deidaru, obtočil si ručník kolem dlouhých vlasů a vyrazil na nejdokonalejší místo ve svém bytě. Tam, kde na čestném místě stál kávovar.

Jestli Itachi něco miloval, byla to káva. Ležérně se opřel o barový pult, zapnul přístroj a počkal, než skončí čistící režim. Ze skříňky si mezitím vyndal tak akorát velký šálek a položil ho pod trysku. Pak už jen namačkal potřebný program a čekal, poslouchaje ten tolik líbezný zvuk meloucích se tmavě hnědých zrnek. O pár okamžiků později už seděl na gauči s hrnkem silného kofeinového nápoje v rukou a pomalu, s úsměvem na tenkých rtech, upíjel, zatímco se v myšlenkách vracel k předchozímu dni.

Nejdříve byl Hidanovu nápadu trochu skeptický - nepřišlo mu úplně normální, objednávat si úplně cizího člověka a ještě ke všemu mu za to platit. Mnohem raději by o pomoc požádal nějakého svého známého. Když ale před ním včera stanul Deidara, drobný dlouhovlásek s těma tolik žhnoucíma modrýma očima, nemohl si pomoct. Najednou to zas tak hrozný nápad nebyl. Musel uznat, že byl bělovlasému kolegovi vděčný, protože když už nic jiného, hezky se na toho muže koukalo.

Trochu se ušklíbl, když si vzpomněl na jeho výraz, když mu pověděl vše, co jeho otec nesnášel. Popravdě si chvíli myslel, že se na to vykašle, že to vzdá, ale naštěstí se tak nestalo, za což byl popravdě docela rád. Ten týpek byl totiž vážně roztomilý.

Po několika dalších hodinách, během nichž Uchiha stihnul ještě další kafe, se konečně najedl, oblékl a trochu poklidil, se ozval už podruhé za ten víkend nepříjemný tón zvonku. Itachi, který si teprve před několika málo minutami sedl k pracovnímu e-mailu, se otráveně zvednul a šel, trochu zamračeně, otevřít. Očekával, že na druhé straně bude stát Hidan, protože nikoho jiného pozvaného neměl, nikoho nečekal. Proto jej velice překvapilo, že když otevřel vchodové dveře, kde na něj mrkaly dvě velké, oceánovou modří se chlubící, oči.

"Co tu děláš?" zeptal se nechápavě a sjel návštěvníka zvědavým pohledem. Vypadal úplně stejně jako včera. Upravený, hezky oblečení, v culíku. Jediným rozdílem bylo, že nyní měl přes rameno přehozenou poměrně velkou sportovní tašku, ze které Itachiho bůhvíproč nepříjemně zamrazilo. Podrbal se na temeni hlavy, snaže si vzpomenout, jestli se spolu náhodou na dnešek nedomluvili, ale ať vzpomínal, jak chtěl, nic si nepamatoval.