Na oko [ItaDei] ✓

Kapitola sedmá

Zatímco Itachi seděl za volantem a dával pozor na cestu, když spolu se svým fiktivním partnerem mířil po dálnici necelých padesát kilometrů za Konohu na návštěvu k rodičům, ale především oslavit Sasukeho pětadvacáté narozeniny, blondýnek přitom celou dobu koukal z okna, pozoruje okolní projíždějící auta. Hlavou se opíral o dlaň, loket opřený o dveře, ztracený ve vlastních tíživých myšlenkách. Musel uznat, že po tom ne úplně pohádkově prožitém víkendu (zejména pro Itachiho), si spolu i tak dokázali zbytek času docela dobře užít.

I když byl Uchiha občas trochu nerudný, což Dei popravdě přisuzoval pracovním povinnostem a vytížení, dokázal si s ním i tak velice dobře popovídat. Nejen, že se dozvěděl, v jakém oboru podniká, ale také z něj vytáhl všechno možné o jeho osobním životě, například, že rád četl, věnoval se charitativním akcím a trávil čas se svým nejlepším přítelem Hidanem. Dokonce jej velice překvapila jeho poměrně velká znalost novodobého umění, které měl on sám velice rád, a až moc nezdravě se zajímal o knihu, kterou psal, což jej popravdě docela znervózňovalo. Byl by nerad, kdyby si jeho záměry nějak špatně vyložil.

Jaké vlastně ale ty záměry byly? V pondělí na kávě Sasorimu tvrdil, že si se svými klienty zásadně nic nezačíná. A bylo ta pravda. Jediné, co ho vždycky zajímalo, byly hlavně ty vydělané peníze, které byly jeho záměrem i nyní, ale...

Ale. Itachi se mu vážně líbil. To popřít nemohl.

Tmavovlásek nebyl slepý, ani nebyl idiot. Deidarovy změny nálady si všiml téměř okamžitě, co spolu nastoupili do auta. Ne, že by se mu nějak extra divil. Za těch několik dní zjistil, že plavovlásek je opravdu dobrý společník. Veselý, milý, možná sice až trochu moc hlasitý, ale aspoň si konečně nepřipadal, že žije v jedné velké bublině samoty. Teda ne, že by mu to někdy vadilo... nebo že by snad něco takového přiznal.

Už vůbec nebyl tak zvláštně podivný jako v neděli. Netušil sice, co mělo to jeho zvláštní chování znamenat - jestli se jednalo o nějaký nervový zkrat, anebo jestli si z něj prostě jen dělal šoufky, ale to už neřešil. Naopak byl příjemně překvapený, jak si spolu rozuměli.

Jakmile se ale čtvrtek překlenul v pátek, modroočkova povaha se z čista jasna opět změnila. Ta šťastná, energií nabytá povaha s tvořivými a uměleckými sklony a s nadáním pro vaření, se úplně vypařila, a na její místo nastoupila jiná, mnohem okleštěnějši a formálnější. Přesně taková, kterou mu dal za úkol, aby sehrál před hlavou rodiny.

Už teď jí nesnášel.

Ty jsi ale kus vola, Uchiho, pomyslel si a v duchu nad svým počínáním jen vrtěl hlavou, podvědomě slyše ten imaginární, ale dost dobře známý smích svého nejlepšího přítele a kolegy, jak se mu v pohodlí svého útulného bytu pěkně vysmívá.

Zamračil se, snaže se ho imaginární palicí odehnat. Jeho nálada se však ještě o malý coul zhoršila, když na cedulích vedle vozovky spatřil nápis, oznamující, že bude každou chvíli sjíždět z dálnice.

"Tak ať to máme za sebou," zamumlal si pro sebe a zpomalil.

Druhý muž sebou jemně cukl, jako by ho ta slova vytrhla z dlouhého transu. Překvapeně se na něj otočil. "Říkal jsi něco?"

"Ne," zamručel jen černooký, blinkry dal všem ostatním uživatelům dálnice vědět, že bude odbočovat a o pár vteřin později konečně vjel na normální silnici.

Už se nemohl dočkat, až ten víkend uteče a on zas bude v klidu a v pohodlí buď doma, nebo se oddávat práci.

***