Na oko [ItaDei] ✓

Kapitola šestnáctá

Itachi, kterému konečně došlo, co se právě stalo, vyběhl z pokoje jako namydlený blesk, seběhl schody a jako drak prosvištěl kolem svého vyjeveného otce. Skoro rozrazil venkovní dveře a rozběhl se několik metrů od domu, snad jako kdyby se ujíždějícího Deidaru snažil dohnat. Avšak jediné, co za ním zůstalo, byl zvířený prach rozfoukaný zběsilou jízdou. Uchiha se zastavil a prsty obou dlaní si vjel do vlasů.

"Kurva!" zařval, aby alespoň z části vyventiloval malý dílek z obrovského koláče vzteku.

Ještě malou chvíli sledoval příjezdovou cestu, to kdyby blondýn najednou dostal rozum a zařadil zpátečku, než se pomalým, smířeným krokem vydal zpátky do domu. Srdce mu zběsile bušilo, jak si stále dokola a dokola snažil přehrávat několik posledních okamžiků a pochopit, co se vlastně stalo, ale ať na to vzpomínal sebevíckrát, nedokázal vůbec na nic přijít.

Jakmile byl vevnitř, pravačkou za sebou zabouchl dveře a chystal se, vrátit se zpátky do pokoje, když jej v jeho plánu vyrušil otcův hlas který se tentokrát ozýval z obýváku.

"Itachi! Pojď sem na moment, prosím."

Oslovený se zastavil v pohybu a na malý moment sklonil hlavu. Zavřel oči a snažil se vymyslet, jak z téhle dosti prekérní situace ven. Bylo mu úplně jasné, že takovouhle scénu jeho táta jen tak nepřejde a že se určitě bude vyptávat, co se stalo. Otázkou však zůstávalo... Co mu vlastně řekne?

Když se konečně donutil rozpohybovat dolní končetiny, vyrazil do obývacího pokoje, kde na něj již čekala celá rodina. Sasuke s matkou seděli na gauči a Fugaku stál za nimi, dlaně lehce položené na jejich ramenou. Na malý moment to vypadalo jako děsivá scénka z Adamsovy rodiny. Zbytek příbuzných zahlédl skrz velké prosklené dveře, jak sedí u altánku a o něčem debatují, a tiše zadoufal, aby je, pokud tatík hodlá situaci vyhrotit, nic z toho neslyšeli. Poslední, co potřeboval, bylo, aby jej Obito pozoroval, zatímco na něj bude jeho rodič řvát na dvě doby.

"Ano?" zeptal se a zpříma se hlavě rodiny zadíval do očí. Nesměl dát najevo žádnou slabost.

"Co se prosímtě stalo, že odtud ten mladý muž takhle vyletěl a nechal tě tu?" zajímal se se starostlivým výrazem v obličeji.

Dlouhovlásek jen mykl rameny a snažil se celou situaci zahrát do outu. "Jen jsme se nepohodli, však to znáš. Půjdu si dobalit a zavolám si taxíka."  

Ihned se otočil, aby to měl už rychle za sebou, když jej otec svými slovy opět zarazil v pohybu a donutil jej se obrátit.

"Jako obyčejná výměna názorů mi to rozhodně nepřipadalo, Deidara vypadal dost rozrušeně. Cos mu udělal?" zeptal se.

To jeho syna zarazilo. "Tak počkat počkat. Jak můžeš vědět, že tohle je moje vina?" nechápal.

Tentokrát se slova ujala Mikoto. Něžně se na něj usmála a spustila: "Nezlob se na nás, zlatíčko, ale... Víme, že ve vztazích moc chodit neumíš," zamrkala.

To dlouhovláska dopálilo. Po několika měsících se na ně přijede podívat a tohohle se od nich dočká? Že se postaví na stranu chlapa, kterého ani neznají, ani za okolností, o kterých ani jeden z nich nemá ani páru? Se semínkem vzteku klíčícím v nitru stiskl dlaně v pěst a temnýma očima se zabodl do mladšího bratra. "Co ty? Chceš mi taky něco hezkého říct?" vyčetl mu ještě dřív, než vůbec stačil otevřít pusu.

"Jen jsem chtěl vědět, co se stalo. Deidara mi přišel docela sympatickej a-"

"Jasně, všichni jste si ho tady zamilovali, že jo! Vy a hlavně Obito, samozřejmě, na toho přece nemůžu zapomenout!" rozhodil vztekle rukama. "Nechcete ho třeba místo mě adoptovat?"

"Itachi!" zděsil se nad jeho slovy upřímně Fugaku. "Nechápu, co to do tebe vjelo. Jde nám jenom o tvoje štěstí, přece. Ten mladý muž vypadá, že tě má vážně rád a-"

"Jo, jasně," odfrkl si dlouhovlásek.

"Jak se to sakra chováš?!" vyjel na něj tentokrát už starší Uchiha.

Vztek v jeho hrudi však už dosáhl svého maxima. Místo toho, aby se otci za nevhodné chování omluvil, udělal pár kroků jeho směrem. "Víš, proč to vypadá, že mě má rád? Tak víš?" zařval skoro. "Protože jsem mu za to zaplatil. Ten blonďatej blázen není nic jinýho, než obyčejnej společník, kterýho jsem si najal, aby hrál mého přítele!"

Fugaku při těch slovech o pár odstínů zbledl a rukama se tentokrát opřel o opěradlo gauče, aby se mu nepodlomila kolena. Mikoto jen zavrtěla hlavou a upřela na staršího syna oči naplněné nechápavými, horkými slzami.

"A-ale proč bys to pro lásku boží dělal?" zeptala se roztřeseně.

Itachi se krátce uchechtl a rozhodil rukama. "Proč? Možná proto, že jste mi nikdy nedali pokoj! Pořád jste chtěli, abych si našel přítelkyni a založil rodinu, a když jsem vám konečně řekl, že se mi líbí i muži, ani to vás neodradilo a pořád jste na mě tlačili! Bylo to ubíjející!"

"Ch-chtěli jsme pro tebe jenom to n-nejlepší," štkala Mikoto, které už v ten okamžik tekly slzy proudem. Nesnášela, když se v rodině zvyšoval hlas. Vždycky ji to rozplakalo. 

"Jsem dospělý. Myslím, že sám vím, co je pro mě nejlepší!" vydechl, zhluboka dýchaje. 

Krev ve spáncích mu pulzovala tak silně, až skoro nic jiného neslyšel, nehledě na to, že se mu dělaly mžitky před očima. Vážně doufal, že to tam s ním každou chvíli neflákne. 

Fugaku, který se naopak konečně vzpamatoval, se napřímil a hřbetem dlaně si setřel pot z čela. Obličej mu proťala tvrdá, nicneříkající grimasa. 

"Očividně ti přišlo lepší vymýšlet tuhle frašku, než říct pravdu…" 

"Ano, přišlo. Takže to, co se ti může zdát jako zažehnutý plamen lásky, je jenom bravurní herecký výkon!" 

Chvíli bylo ticho, během něhož si starší Uchiha promýšlel všechny své argumenty. Těsně předtím, než opět promluvil, si vzpomněl na ranní partičku golfu s Deidarou, na to, o čem mluvili a jak se u toho blondýnek tvářil. 

"To, že lžeš vlastní rodině, Itachi, je sice odporné, ale dá se to přejít. Ale vážně chceš takhle lhát sám sobě?" 

"Jak to jako myslíš?" vyštěkl mladší. 

"Ty moc dobře víš, jak to myslím. Zkus se nad sebou trochu zamyslet, synu, než bude pozdě."

***

Tmavovlásek za sebou zaklapl domovní dveře a vydal se na parkoviště, kde právě před několika okamžiky zastavilo bílé, velké BMW. S cestovní taškou hozenou přes rameno došel až k němu, otevřel kufr a zavazadlo tam ledabyle hodil. Zavřel dveře od kufru, obešel vozidlo a ihned se nasoukal na sedadlo spolujezdce. 

"Nemáš zač," hodil po něm pohledem bělovlasý řidič a ukázal světu svůj dokonale lesklý chrup, "nech mě hádat, problémy v ráji?" 

"Nech si ty kecy," zabručel naštvaně Uchiha, "a radši jeď." 

Hidan se uchechtl, nastartoval, zařadil a vyjel. "Dalo se čekat, že to nějak poděláš." 

Krásnou sobotu ❤️

Další kapitolka je za námi :3

Itachi se neudržel a vybouchl vzteky, a prozradil tak své rodině celou pravdu.

Myslíte, že má Fugaku pravdu? Vážně Itachi lže sám sobě?

A opět jsme se na chvíli setkali s Hidanem a jeho rýpavými řečmi.

Uvědomí si Itachi, co udělal? A uvidí se ještě s Deidarou?

Pomalu se blížíme ke konci a je před námi jedna, max dvě kapitolky :3 moc vám tedy děkuju za všechnu vaší odezvu ❤️❤️❤️

Vaše Majo