Sayonara

Vzpomínky

Letadlo dosedlo na ranvej a začalo brzdit. Konečně jsem byl v New Yorku, cítil jsem se vyčerpaně a ospale, kvůli časovému posunu, ale stejně jsem byl rád, že jsem konečně tady.
Ještě v Tokyu jsem napsal Maxovi, kdy přiletím, tak doufám, že tu bude.

Popadl jsem svůj kufr a vyrazil přímo k východu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem tu byl poprvé s Ibem, došlo mi jak jsem se od té doby  změnil. Už nejsem tím věčně usměvavým klukem co nikdy neviděl doopravdický svět. Kéž bych se mohl vrátit a prožít všechno znovu. Kéž bych se mohl vrátit a změnit jeho osud. Nedokážu na něj přestat myslet. Není den kdy bych nebrečel, kvůli vzpomínkám co se mi pořád vrací v nekonečných smyčkách. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem řekl, že jestli o něj přijdu, tak se zblázním. Musím uznat, že je to pravda. Jsem už navždy uvězněný ve vzpomínkách, které se už nikdy nestanou realitou, ale já je z hlavy už nikdy nedostanu. Ze vzpomínek mě vytrhly hlasy. Bylo zvláštní zase všude slyšet angličtinu, ale byl jsem rád, protože se mi vždycky líbila. Zaposlouchat jsem se do hlasů co se všude ozývaly: „nice to meet you," zaslechl jsem v dálce. Najednou jsem ucítil nával smutku, vzpomínky na Ashe se znovu ozvaly. Začalo mi být špatně, tak jsem se radši rozhodl jít dál.
Už zdálky jsem viděl celou Maxovu rodinu, bylo hezké je zase vidět spolu. „Ahoj, všichni,“ zakřičel jsem z dálky. „Ahoj, Eiji,“ řekli dohromady. Došel jsem za nimi a všechny je obejmul. „Ty si ale vyrostl Michaeli,“ řekl jsem s úsměvem. „Roste jako z vody,“ řekla Jessica. Nastalo ticho, Max a Jessica se na mě soucitně podívaly, věděl jsem, na co myslí, ale oba věděli, že by s takovou konverzací neměli začínat. „Pomůžu ti s tím kufrem,“ řekl Max a vzal mi kufr z ruky. Došli jsme k autu.
„Objedbali jsme dva hotelové pokoje v centru, říkali jsme si, že budeš chtít zůstat v New Yorku a navíc už se nikomu z nás nechce řídit tu dlouhou cestu k nám domů,“ řekla Jessica. „Děkuji,“ odpověděl jsem.

Večer jsem se s Maxem rozhodl jít někam na večeři. Michaelovi už se nikam nechtělo a Jessica chtěla zůstat s ním, takže jsme šli jen my dva. Zapadli jsme do první restaurace, co jsme našli, protože jsme oba umírali hladem.
Objednal jsem si burger, chtěl jsem nějakou americkou klasiku.
„Jak se držíš Eiji,“ zeptal se Max opatrně. „Snažím se, ale pořád to hrozně bolí a myslím, že to tak bude už vždycky,“ odpověděl jsem a snažil jsem se zadržet smutek. „Taky mi chybí, občas jsem měl pocit, jakoby to byl můj vlastní syn,“ odpověděl. Snažil jsem se nerozbrečet, ale cítil jsem čím dál tím větší smutek. „Pochybuji, že ti Ibe řekl všechno, takže pokud máš nějaký dotaz, zeptej se,“ řekl opatrně. Nevěděl jsem jestli na to mám sílu, jen slyšet jeho jméno mě bolí. „Proč, proč mu nikdo nepomohl?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak mi stéká slza po tváři. „Nikdo nevěděl, kde je, nakonec ho našli v knihovně s nějakými dopisy v ruce. Kdyby zavolal o pomoc, tak by to možná...“ Už jsem to nedokázal, sklonil jsem hlavu a slzy mi proudem stékaly po tvářích. „Eiji, seš v pohodě," zeptal se Max. Podíval jsem se na něj a pomale kývnul hlavou. „Jen je to pro mě těžký, pořád tomu nedokážu uvěřit," řekl jsem zlomeným hlasem. „Chápu, to ještě vezme nějaký čas,". „Myslím, že takhle to už zůstane Maxi.“ Utřel jsem si slzy do rukávu. Max se na mě soucitně podíval, bylo vidět, že ho to bolí taky.
Dál už jsme o něm nemluvili, protože Maxovi nejspíš došlo, že kdyby pokračoval, tak se zhroutím.
Dojedli jsme večeři a zaplatili. Vyšli jsme ven vzduch byl teplý a na nebi byly vidět hvězdy. „Eiji, proč si se vlastně vrátil," zeptal se. „Od té doby co jsem odjel, mám pocit, že mi něco chybí, možná jsem prostě jen potřeboval znovu být na místě kde jsme byli spolu, abych si to nějak srovnal. A taky jsem vás všechny chtěl znovu vidět," odpověděl jsem. „Chápu, taky tě rád vidím, musí to být pro tebe těžké, ale upřímně jsem moc rád, že tě zase vidím. Povídej co Ibeova výstava vlastně?" zeptal se. „Myslím, že to bude velký, vím, že na tom pracoval strašně tvrdě. Měl by ses jet podívat." „To bych moc rád, třeba to nějak půjde,“ řekl Max.

Došli jsme na hotel. Max vyrazil do svého pokoje a já zamířil zase k tomu svému. Odhrnul jsem závěsy a podíval se z okna. New York přede mnou zářil. Byla to nádhera barevná světla které se nikdy nezastaví. Přitisknul jsem ruku na sklo. Smutek se mi znovu dostával do hlavy, chuť brečet se znovu ozvala. Věděl jsem, že bych se neměl znovu topit v nostalgii, tak jsem se radši rozhodl si jít dát sprchu.
Lehl jsem do postele, únava mě přepadla rychle, pořád si musím zvyknout na jiný čas. Zavřel jsem oči a po dlouhé době jsem usnul téměř okamžitě.

„Eiji, vzbuď se,“ řekl známý hlas. Pomalu jsem otevřel oči. „Ashi,“ nedokázal jsem říct nic jiného. Byl to vážně on ten Ash, kterého znám ze vzpomínek. Začal jsem brečet. „Ale notak, nebreč vždyť jseš straší než já, tak nebuď děcko,“ řekl s úsměvem. „Ashi, ani nevíš, jak mi chybíš,“ řekl jsem. „Ty mně taky Eiji,“ řekl potichu. Nechtěl jsem už nic slyšet, jen jsem Ashe přitáhnul do objetí. Byl jsem tak šťastný, ale zároveň tak smutný z očí mi nepřestávaly téct slzy. Ash se vyprostil z objetí a podíval se na mě svýma smaragdovýma očima. Bylo to, jako tenkrát ve vězení. Pomalu mě políbil, zavřel jsem oči a užíval si tenhle moment, po kterém jsem tak dlouhou toužil. Ash nepřestával a já jen doufal, že takhle zůstaneme navždy. Bohužel nic netrvá věčně.
„Eiji, nikdy jsem ti to neřekl, ale miluju tě. Nedokázal jsem ti to říct, protože jsem si myslel, že po tom všem nemám právo k tobě něco cítit, ale už to v sobě dýl neudržím.“
Nedokázal jsem přestat brečet, bolelo to, tak strašně moc to bolelo. „Ashi, já tebe taky, od té doby co jsem tě potkal, cítil jsem to, jsi ta nejkrásnější osoba kterou jsem kdy potkal. „Eiji, to neříkej,“ řekl potichu. „Přestaň se pořád obviňovat, kolikrát ti mám opakovat, že za nic nemůžeš, nic z toho nebyla tvoje chyba. Ani nevíš, jak mě bolí, že jsi mě opustil. Miluju tě a ty si odešel, víš jak mě to bolí,“ odpověděl jsem stále se slzama v očích. „Jak můžeš být k někomu jako já tak hodný,“ zeptal se. „Na tebe to jinak nejde, už jsem ti přece říkal, že i přes všechnu tu bolesti, ztrátu a nenávist jsi ta nejsilnější a nejkrásnější osoba co znám." odpověděl jsem s úsměvem. Místo odpovědi jsem dostal polibek. „Ashi už mě nepouštěj, prosím, slib mi to.“

Vzbudil jsem se zpocený a zadýchaný. Zdál se mi poprvé po dlouhé době jiný sen. Byl tak realistický, až mě to děsilo. Přál jsem si, aby mi Ash řekl tohle  všechno předtím, to že mě miluje, aby mě políbil a aby mě neopustil, tak moc jsem si to přál. Musel jsem všechno zpracovat. On je mrtvý byl to jen sen, musím se už nějak dát dohromady. Slza mi pomalu stékala po tváři.
Potom už jsem nedokázal usnout, topil jsem se ve vzpomínkách a do rána jsem se díval z okna na moře světel které nikdy nezhasne.