Celý život mi lhali

10

Mě se naskytl pohled na velikou místnost. Která byla sladěna do černo-bíla. Byla tu tři černá křesla a jeden černý gauč. Na gauči seděla dvojčata a na křeslech rodiče. Počkat vod kdy sem jim začal říkat rodiče?
Z mého myšlení mě vyrušil Tom který mě vyzval abych si sedl do volného křesla. Po chvíli která mi připadá jako věčnost a pod jejich skoumavími pohledy se necítím zrovna příjemně. Promluví Tom.

,, Hadriene já vím, že jsme nezačali zrovna dobře, ale teť když už víme, že jsi to ty chtěli bychom začít od znova."

Od znova? Joko pěknou fůru let se mě pokoušel zabít a teť by to chtěl všechno zamíst pod koberec a dělat, že se nic nestalo? Na venek jsem se snažil působyt klidně, ale uvnitř jsem ani trochu klidný nebyl. Z mích mašlenek mě vyrušil až Severusův hlas.

,, Hadriene já vím, že to pro tebe musí být těšké, ale prosím nech nás napravit naše chyby. Já vím, že jsme se k tobě nechávali zrovna hezky.
A pochopím když s námi nebudeš chtít mít nic společného, ale věř mi, že my tě nikdy nepřestali hledat. Vždycky jsme věřili, že někde žiješ a jednou tě znovu uvidíme. "

Kdyš to říkal tak mu tekli slzy a já nevěděl co si mám myslet. Nanávidím Kdyš lidi brečí a ještě víc když brečí kvůli mě. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než se zvednout z křesla a obejmout ho a říct mu co si myslím.

,, Já jen nevím co si mám myslet. Skuste mě pochopit. Celí dosavadní život jsem si myslel, že jsem sám a najednou mám rodinu i kdyš se mě jeden znich pokoušel zabít. "

Při těch posledních slovech jsem se podíval na Toma.

Dozfám že se kapitola líbila.

Vašle Luba