Rivaliser

• Seoul Flower Massacre

Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Nový začátek

Datum: 02/02/2021

Umístění: -

Počet slov: 700

Poznámka autorky: První výzva napsaná v roce 2021! Už mi výzvy popravdě chyběly, takže tentokrát jsem posílala rekordně brzy - což je rozhodně nezvyklé, většinou posílám na poslední chvíli. Tenhle nápad se mi proháněl hlavou celý den, takže jsem si hned musela sednout a zpracovat ho. Mně osobně se líbí. A co vám?

•••

Když by se zadíval dostatečně daleko, zahlédl by ve své minulosti mladíka s rozčepýřenými vlasy. Ten mladík by plakal pokaždé, když ho nepěkně bolely dásně, měl by tváře zmáčené od slz bolesti i neštěstí. A vedle něj by dost pravděpodobně vždy stál jeho Zroditel, stíral by mu z tváří lesklé perličky, masíroval mu pokožku hlavy a prohlížel dásně, ze kterých se draly upíří zoubky.

Tenhle Zroditel ho vždy jemně hladil, věnoval mu nádherný úsměv vyzdobený důlky ve tvářích a konejšil tichými slůvky. Šeptal by: „To nic není, Jungkookie. Ani se nenaděješ a na ten pocit si zvykneš. Bude to v pořádku, věř mi."

Vždy mu uvěřil, přestože mu ta slova namlouval už několikrát a bolest stále nemizela. Neměl ale snad důvod mu nevěřit – koneckonců byl jediným, kdo mu zbyl a kdo se o něj staral. Nepotřeboval tak docela péči jako člověk, spíš prahl po vzoru a po někom, kdo by stál po jeho boku. Na koho by se mohl spolehnout.

Jeho Zroditel, Namjoon, přesně takový byl. Spolehlivý, laskavý a nesmírně oddaný tomu, koho připravil o normální život. Ale bylo sporné, zda to bylo dobře či špatně. Jungkook nikdy neměl tak docela normální a už vůbec ne veselý život. Ten upíří mu tak možná nabízel nové možnosti; nový začátek.

S těžkým povzdechem nesl velké, rudozlaté květy afrikánů. Vůně, která se z nich linula, byla zcela odlišná od té, kterou znal z dob, kdy ještě býval člověkem. Tehdy se mu nelíbila, nyní však byla překvapivě sladká, až se mu rozlézala po jazyku. Opatrně položil květy do trávy.

„Lidé si hledají místa," začal tiše mluvit, zatímco skládal jednotlivé květy do tvaru starých run na kamennou hrobku. „místa, kam by se uchýlili; venkov, přímoří, hory," mumlal monotónním hlasem. „Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém..."

Z oka mu začala vytékat slza, kterou nešetrně setřel. „Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama," opakoval filosofické učení Marca Aurelia, jehož slova mu Namjoon citoval už tolikrát. Když je slyšel naposledy, měl dávat větší pozor, přestože si je už dobře pamatoval. „Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši..."

Vzal poslední kvítek a šetrně ho položil nad kovový štítek se jménem. Přejel po jednotlivých písmenech prsty. Během celého týdenního rituálu zasvěceného pohřbívání měl ještě nepatrný pocit, že mu Namjoon stál po boku. Teď už byl pryč. Alespoň jeho schránka ano. Jako jeho Zplozenec zdědil veškerou sílu, kterou oplýval. Byl jeho jediným. Spadly na něj veškeré dovednosti, které Namjoon za ty stovky let získal.

„Už vím, co jsi tím myslel..." zamumlal a ret se mu zachvěl. Slzy se mu hrnuly z očí, přestože si neustále namlouval, že nesmí plakat. „Neboj se... odteď už budu utíkat jen sám k sobě... protože tam, kde jsem já, jsi teď i ty," promlouval tiše, hlas se mu zlomil a slzy kapaly na přenádherný náhrobní kámen, ozdobený těmi nejhezčími květinami. Jako kdyby rostly přímo z něj. Z člověka pod ním ukrytého, z jeho srdce. Ty nádherné květy, přestože odtržené ze stonků, se zdály čerstvě rozkvetlé a svěží.

Teprve po dlouhých hodinách se zvedl, jeho oči byly vysušené, nepříjemně štípaly. V tu chvíli se cítil tak, jak se musel cítit každý knižní i filmový antihrdina prahnoucí po pomstě. V tu chvíli se tímto antihrdinou stával.

Když pak navštívil hrob znovu, ty staré afrikány ještě neuvadly, jako by je neznámá síla hojně živila. Nové květy, které tam nesl, byly mnohem rudější a kapala z nich vychladlá tekutina, stejná, která mu stékala po rukou, bradě i rtech.

Nové afrikány okrasně skládal kolem Namjoonova jména na hrobce. Usmíval se, když se staral o blaho jeho posmrtného života. Všech sedm kvítků poskládal vedle sebe do oblouku a dával si s nimi stejnou péči, jako když skládal sedm zkrvavených, nehybných těl s rudými květy v ústech.

„Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě," zamumlal a olízl si rty, už nijak nereagoval na pnutí v dásních, které pocítil.

S klidem v duši trávil čas u hrobu svého Zroditele, s láskou v očích se o místo odpočinku staral. Novinové články po celé Jižní Koreji zatím šílely nad několikanásobnou vraždou, kterou novináři s vyšetřovateli nazvali „Soulský květinový masakr".