Rivaliser

• The Other Half

Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Fotografie

Datum: 18/10/2020

Umístění: -

Počet slov: 485

Poznámka autorky: Nějak si sama nejsem jistá, co k tomuto dílku dodat. Je to takové všelijaké, ale něčím zvláštním se mi poměrně zamlouvá. Tak snad se zamlouvá i někomu jinému.

•••

Namjoon sledoval, jak si s šedivými, dlouhými vlasy pohrával chladný vítr. Přestože se dny již oteplovaly, vzduch se zdál být studený a podivně vtíravý. Mohlo to ale být zaviněno atmosférou, která se rozléhala kolem osoby před ním. S povzdychem se přiblížil, aby položil stařence ruku na rameno.

„Babi. Pojď domů, nastydneš," pronesl měkce, usmál se na ni, když na něj upřela skleněné oči. Vždy v tuto roční dobu plakala nad vybledlou polovinou fotografie, kterou i v ten moment pevně svírala ve zkřehlých prstech. Byl na ní zachycen mladý muž ve vojenské uniformě. Její milý, který se nevrátil a zanechal ji samotnou s dítětem.

Žena pokývala hlavou, chytla se pevně jeho ruky a nechala se vést až k malému domu. Namjoon ji se starostí sobě vlastní posadil do křesla a zabalil do deky. Fotografii jí položil do klína. Byla to pro něj téměř rutinní záležitost. Už pár let ji v tyto dny navštěvoval, aby jí dělal společnost a pomohl alespoň svým pochopením.

„Každý rok doufám, že se objeví..." zamumlala stařena sklesle a její vnuk jí věnoval utrápený pohled. „A když ne on, tak alespoň druhá polovina té fotografie..."

Před tolika lety, když její muž nastoupil do služby, přichystaný k misi, jí slíbil, že pošle druhou polovinu fotografie. Její doručení mělo znamenat jeho brzký návrat a ona na ni čekala už desítky let.

„Já vím, babičko. Každý rok mi to říkáš," odpověděl jí s tichým povzdechem a klesl do dřepu, aby se ocitl blíž k rovině jejích očí. „A vím, že na něj čekáš už dlouho..."

„Jsi hodný kluk, Namjoone," promluvila a mezi prsty promnula růžek své poslední vzpomínky na milovaného muže. Nic víc neřekla, ale on v jejím pohledu viděl tolik vděku, že by se v něm málem mohl utopit. Zvykl si jezdit za ní a konejšit ji, ostatně, ona sama ho v dětství konejšila a takhle jí mohl její nekonečnou laskavost zároveň trochu oplatit.

Zvedl se, poupravil deku a usmál se na ni. „Odpočiň si."

A ona tak učinila, její víčka skryla oči plné bolesti, nechala se stáhnout do náruče spánku, který ji už několik minut vábil.

Namjoon se vydal ven, sednout si na lavičku před domem. Zabalil se do bundy, která ho alespoň částečně chránila před větrem. Přemýšlel, jako pokaždé v tuhle dobu, kdy stařenka usnula. Díval se na rozlehlá pole, po kterých poskakovali ptáci a hledali něco k zobnutí.

Už se mu zavírala víčka, když zaslechl zabouchnutí dveří od auta. Spěchal k němu poštovní poslíček, který mu předal obálku a s přáním hezkého dne zase nasedl do auta a odjel. Namjoon byl zvyklý otevírat babiččinu poštu, a tak neváhal obálku opatrně roztrhnout a vyndat její obsah.

Při pohledu na čtvereček se zubatou pravou hranou se mu zastavil dech. Na vybledlé fotografii rozeznal mladou ženu ve slušivých šatech a on moc dobře věděl, kdo to byl. Druhá polovina fotografie se objevila po dlouhých letech a on myslel jen na jedno. Vrátí se i on?