Rivaliser

• Black with a Colourful Accent

Soutěž: Drobné K-pop výzvy (shim_nicol)

Zadání: Smrt se mě zeptala na cestu

Datum: 01/04/2021

Umístění: -

Počet slov: 747

Poznámka autorky: Pro rýpaly - ano, mám brýle a ano, vím, že to takhle v optice nefunguje. Snažila jsem se najít způsob, jak se vejít do limitu a bohužel se musela zařídit takto. :)
Teď už vím, jak bych mohla scénu napsat lépe, ale tehdy mě to zkrátka nenapadlo. Všechny soutěžní povídky přidávám ve formátu, v jakém jsem je posílala do soutěže, a toho se hodlám držet i u téhle. Prosím tedy, abyste mi tuhle nepřesnost odpustili a zdrželi se komentáře. Děkuji mockrát.

•••

Jako prodavač v optice jsem se vždy setkával s různými lidmi. S malými dětmi, které si přišly pro první brejličky; s ženami hledajícími ve svém zrakovém postižení možnost slušivého doplňku; s muži v rozpacích, jelikož se za nutnost nošení brýlí styděli, ale zároveň se báli sahat si do očí, aby si nasadili kontaktní čočky.

Každý ten člověk byl samozřejmě něčím jiný, nový a speciální. Vždy jsem tuhle rozmanitost vnímal, ale přeci jen nastaly takové dny, které jsem nemohl zapomenout. Dny spojené s příchodem lidí, kteří byli natolik nezapomenutelní, až mi to bralo dech.

Již od rána jsem se cítil prapodivně, jako kdybych takový den vycítil. Rutinu v podobě přerovnávání nově příchozího zboží jsem zvládl obstojně, nakonec jsem si zvládl dokonce poklidit pracovní stůl a přerovnat pomůcky. Noví zákazníci chodili většinou až odpoledne a s nimi pak čas ubíhal mnohem rychleji, dokud se nepřiblížila zavírací doba.

Můj podivný pocit v tu dobu téměř vymizel. A to byla chyba. Život má ten zvláštní smysl pro humor, že přináší události právě ve chvílích, kdy je nejméně očekáváme.

Čidlo nad dveřmi spustilo krátký zvuk ohlašující zákazníka. Teprve po chvíli jsem zvedl hlavu, abych příchozího pozdravil, ale dech se mi zasekl v hrdle. Mladý muž byl oblečený natolik výstředně, až mi to vzalo slova přímo z úst.

Byl jsem si jistý, že kdokoliv jiný by působil směšně, ale k němu jako kdyby to snad patřilo. Hlavní kousky byly v elegantní černé, ale do této elegance se vnořily četné pestrobarevné doplňky. Střapaté náušnice se houpaly ze strany na stranu, kdykoliv pohodil hlavou. Zápěstí zdobily podobně zbarvené náramky a na nehtech jsem dokázal zachytit barevný lak. Později se ukázalo, že to byly namalované, usměvavé emotikony.

„Dobrý den!" přerušil můj chod myšlenek energický hlas. Až v ten moment jsem si všiml, jak mžoural, aby co nejlépe zaostřil. Nakonec se však naklonil ke mně, a to natolik, že dávno překročil hranici komfortní zóny a jeho blízkost by se dala považovat za nevhodnou až hrubou. Dýchal mi do obličeje a- nedýchal. Žádný sebemenší proud vzduchu jsem necítil, přestože bych nejspíš měl.

„Omlouvám se, ale potřeboval bych brýle," zazubil se a mně neunikl podivný tvar zubů. Než jsem si to však stačil prohlédnout, už se odtahoval a díval se do výlohy pod mým pultem. „Myslím, že tyhle jsou perfektní!"

Váhavě jsem se zadíval na pastelově fialové obroučky. „Mám silné to... víte co... dioptrie tomu říkáte! Asi nějakých pět. Potřeboval bych to hned teď."

Z vlastního úžasu jsem zapomněl tradiční postupy a roztřesenýma rukama hledal v šuplících příhodná sklíčka označená správným číslem. Vsadil jsem je do vybraných obrouček a podával mu je, aby si mohl vybraný kousek vyzkoušet. „B-brýle se ale musí nastavit, aby seděly individuálně..." vydral jsem ze sebe přes ten obrovský knedlík v krku.

„Ale kdeže!" zvolal se smíchem, brýle už nasazené a v očích podivný, zelený lesk. „Takhle to postačí. Tady," zaštěbetal a na pult položil štos bankovek, který jsem v šoku ani nedokázal překontrolovat. Natolik mě vyvedl z míry, že jsem se nesoustředil absolutně na nic. Sledoval jsem ho, jak přecházel před zrcadlem a nadšeně si nový doplněk prohlížel. Já ho celého zkoumal s podezřením, ale také nutkavým zaujetím.

Ten chlap měl meč. Pouzdro oblepené barevnými samolepkami, ve kterém se nacházel geom. Už jsem se nadechoval k dotazu, ale zvládl mě opět mistrně vyvést z míry, když se na mě otočil a propálil mě tím nejintenzivnějším pohledem, který jsem kdy zažil.

Z kapsy vytáhl černý notýsek a prolistoval jím. „Mohl byste mi poradit, kde bydlí paní Park Misun? Byl jsem na cestě k ní, ale zřejmě jsem zabloudil. To víte, adresy se čtou špatně – bez brýlí."

„J-je to hned vedlejší budova vlevo... jistě trefíte," zmohl jsem se na pár slov.

„To jistě ano, Jungkooku," mrkl a ve mně cosi hrklo. Byl už na odchodu, když jsem za ním zavolal.

„Mohu znát vaše jméno... prosím?"

Jeho rty se roztáhly v úšklebku a odhalil tak špičaté zuby. „Hoseok," prozradil a tentokrát již kvapně prošel dveřmi, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Zamykal jsem hlavní dveře, když ke mně dolehl zvuk houkaček sanitky. Zastavil u vedlejší budovy, ze které o pár minut později vyváželi ve tmavém pytli tělo.

Vedle nosítek kráčeli dva doktoři a mimo jiné podivín, kterému nikdo nevěnoval pozornost. Psal do černého notýsku, v podpaží nesl meč a přeříkával si zřejmě slova, která zapisoval. Když jeho pohled padl na mě, posunul si fialové obroučky a on i s jeho úšklebkem se mi rozplynuli přímo před očima.

Teprve tehdy jsem pochopil, že jsem se osobně setkal se smrtí.