Pár lilií

Lilie pod oknem

Už po čtvrté jsem počítala lilie pana domácího vysazené ve dvoře. Všichni nájemníci sem měli volný přístup a starý muž, který tuhle budovu vlastnil, dovoloval všem, kteří ho o to slušně požádali, sázet své vlastní květiny. V důsledku toho dvorek teď vypadal jako malá botanická zahrada.

Přesně jednatřicet lilií. Výborně.

Ale i tak jsem byla stále nespokojená. Bohužel, většina lidí už dávno zapomněla na symboliku různých květin. 

„Co tady zase děláš?" ozval se za mnou milý chraplavý hlas starého domácího.

„Počítám," odpověděla jsem neurčitě.

„Hrozí nám všem neodvratná zkáza?" dobíral si mě. 

U ostatních lidí mě vždy naštve, když si začnou dělat legraci ze smrti a jiných, řekněme, věcí podobného rázu. Jenže pan Martinez byl výjimkou. Byl jedním ze dvou žijících lidí, kteří mi věří vždy, když mluvím o nadpřirozenu.

„Řekla bych, že zatím nutně ne, každopádně je zkuste udržovat v lichém počtu," odpověděla jsem vážně. „Stejně ale nikdy nepochopím, proč to tady máte, přestože moc dobře víte, že lilie jsou květinou smrti."

„Prostě jsou krásné," pokrčil rameny s přetrvávajícím úsměvem.

„Jo, smrt je taky docela hezká," ušklíbla jsem se.

Nebyla to pravda. Smrt, kterou jsem znala, byla nádherná, byla tou nejkrásnější bytostí, kterou jsem kdy viděla. Nicméně to nic neměnilo na její povaze.

Pan Martinez se nadechoval, aby mi nepřenechal poslední slovo, ale přerušilo ho zakřičení mého jména z okna ve třetím poschodí.

„Musím jít," oznámila jsem, jako by to nebylo očividné.

Nebo spíš ušislyšné? No, to je jedno.

Z malého dvorku jsem vyběhla těžkými dřevěnými vraty a potom nahoru po kamenných schodech, z nichž sálal příjemný chlad, až do třetího podlaží. Nacházely se zde dva byty - náš a rodiny Gaillarde. Byl to mladý pár s jejich ročním synem a jeho babičkou. Když na mě a mého bratra stará paní zrovna nenadávala, chovali se všichni moc mile a uvolněně.

Zelené dveře do našeho bytu zůstávaly většinu léta otevřené stejně jako vchody do většiny bytů v domě a nikomu to nevadilo.

„Ano?" dorazila jsem do malé kuchyně.

„Máš průser," naklonil se ke mně můj starší bratr.

Vypadali jsme prý hodně podobně. Havraní vlasy, oči barvy čerstvé žáby v láku, úzké rty, ostré rysy, skoro stejně vysocí. Rozdílem byl jen věk. Jemu bylo dvacet a pracoval v knihovně, mě osmnáct a chodila jsem do třeťáku na střední. 

„Co jsem udělala?" zeptala jsem se, ale on jenom pokrčil rameny a stoupl si trochu přede mě.

Během posledního roku jsme si společně vytvořili bublinu jen pro nás dva. Nedávný sled nešťastných událostí nás přiměl semknout se k sobě, abychom se ubránili světu.

„Marie-Annette Allaire!" rozrazila matka dveře z mého a bratrova pokoje. „Co to je?!" ječela dál a zamávala těsně přede mnou a bratrem nožem. Mým nožem. „Royi, zavři ty dveře!"

Do prdele. Do prdele.

Roy matku neochotně poslechl a vydal se zavřít, aby měli Gaillardovi aspoň nějaký klid. 

„To není jak to vypadá!" vykřikla jsem a zamávala rukama. Byla to první věta, která mě napadla. Lidé ji v knihách a filmech používají často a většinou je odpovědí pobídnutí k vysvětlení.

Tohle nebyl ten případ.

„Tohle není jak to vypadá?!" pokračovala v křičení a Roy se vrátil vedle mě. „Promiň, že ti nevěřím, ale nejdříve Louisa," trhla jsem sebou, ale matka nelítostně pokračovala dál: „a teď u tebe najdu nůž!"

„Ty si myslíš, že jsem to byla já?!" vyrazila jsem ze sebe ublíženě.

„Nic takového jsem neřekla," ztišila trochu hlas, nicméně stále mluvila hlasitěji než normálně. „Ale zítra jdeš k psycholožce."

„Nikam nepůjdu!" vyjekla jsem a Roy mi položil ruku na rameno.

„To je mé konečné slovo!" překřičela mě matka a vyšla z bytu, načež za sebou práskla dveřmi tak, až skleničky ve skříňce jedna o druhou zacinkaly.

Chvíli bylo ticho, než se ozval Roy: „jde krásně vidět, jak se nám rozpadá rodina."

Měl pravdu. Od té doby, co se asi před rokem a půl stala ta věc s Louisou, vztahy v naší rodině se zpřetrhaly. Rodiče se rozvedli, protože otec ten nátlak nevydržel a vztáhl na matku ruku. Ta se s námi před sedmi měsíci sebrala a přestěhovali jsme se z Paříže sem, do Marseille. Matka si našla přítele, bratr si našel přítele. Pevné a vřelé vztahy s matkou se postupně zpřetrhali, aniž bychom si toho všimli. 

A až teď jsme si uvědomili, že to, co drželo naši rodinu pohromadě byla vždy plavovlasá Louisa s věčným úsměvem na pihaté tváři. 

Beze slova jsem přikývla.

„Jinak, byl to ten nůž, který jsi ukradla tomu exorcistovi v Paříži?" zajímalo ho.

„Jo, to je on," přešla jsem pomalu k dokořán otevřenému oknu na druhé straně místnosti.

Matka akorát vycházela z chodby a nožem mrštila do záhonu pivoněk slečny Martin.

Pan Martinez, který ještě stále stál u záhonu s liliemi se polekaně otočil a, když matka odešla ze dvora, nůž sebral. Podíval se přímo do okna, kde jsem stála a vítězně zbraň zvedl. 

Merci, artikulovala jsem. 

Pan domácí se na oplátku usmál a schoval ho pod lilie.

„Ty lilie mi připomínají: jak jsme na tom na našem drahém smrtkoměru?" zeptal se Roy, který se mi celou dobu díval přes rameno.

„S ohledem na to, že nám pod oknem kvetou květiny smrti, tak nic moc," přešla jsem ke skříňce a vytáhla si skleničku, načež jsem si ji napustila vodou.

„Takže v podstatě jako celý poslední měsíc," pokrčil rameny. „Měla by ses jít nachystat do školy, ať si zítra můžeš pořádně užít hodinu se slečnou psycholožkou Boucharde," její jméno pronesl posměšným způsobem.

Školní psycholožka je o nějakých pět let starší než Roy. Když mu bylo tak dvanáct, chodili spolu do plavání a ona se mu vždycky smála za to, že byl vyhublý.

Jen jsem zavrtěla hlavou, vypila skleničku a šla jsem vyplnit jeho příkazy.

Matka už se ten den ani následující ráno neukázala, ale ani jednoho z nás to nepřekvapilo. Po velkých hádkách většinou zůstává den, dva u svého přítele, kde má dveře neustále otevřené.