Pár lilií

Smrt za zády

Rychle jsem se za sebe ohlédla. Hned, jak jsem tu osobu poznala, vyhoupla jsem se na nohy a s působivou otočkou mu namířila nůž na krk. 

„Vzhledem k tomu, že jsem pro všechny krom tebe neviditelný, právě nožem míříš do prázdna a asi u toho vypadáš jako blázen," se samolibým úsměvem přelétl stěny kolem dvorku a já pomalu spustila nůž k boku. „A navíc už jsem dočista mrtvý."

Hlavou mi proletěla myšlenka, jak to, že dokáže od pohledu poznat nůž, díky kterému se mohou duchové rozplynout jako pára nad hrncem. Nebo to snad cítí stejně, jako já vycítím jeho přítomnost?

Stál tady přímo přede mnou. S jiskrami ve zlatých očích na mě vycenil zuby v širokém úsměvu. Bílé vlasy mu trčely do všech směrů a černý kabát vypadal stále stejně elegantně zblízka i zdálky. 

Stál tady. On, smrtka, muž, jenž přinesl mé sestře smrt. Podle ducha Nathanaël. 

Ucouvla jsem o krok dozadu. Paty balerín se zaryly do hlíny a dlouhá žlutá sukně se zachytila o květy lilií. 

Po tomto konečném uvědomění, k němuž jsem došla, mnou projelo několik vln strachu. Cítila jsem, jak se mi roztřásl spodní ret a rozechvěla kolena, která naštěstí zakrývala sukně, takže to nebylo zas tak vidět.

„Co po mně chceš?" snažila jsem se znít odvážně, ale i můj hlas byl dost nestabilní. 

Jeho už tak dost široký úsměv se ještě rozšířil, přestože jsem si myslela, že už by to nemělo být možné. „Výborně, bojíš se mě."

Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se mu přímo do zlatých očí, v nichž se pobaveně zablýsklo. 

Oční kontakt jsem ale moc dlouho nevydržela a pohled rychle odvrátila. 

Podvědomě jsem zvedla ruku a prsty si položila na ret, aby nebylo vidět, jak se chvěje. 

„Ale dneska tu nejsem pro tebe ani nikoho z tvé rodiny," pokrčil nezaujatě rameny.

„Tak proč tady stojíš a povídáš si se mnou?" odhodlala jsem se znovu promluvit a po jeho ujištění zněl můj hlas o dost lépe. 

„To je velmi dobrá otázka," přistoupil ještě blíž. Instinktivně jsem ještě o krok ustoupila dozadu, takže jsem teď stála mezi liliemi. „Ale momentálně nemám čas na odpovědi. Nevíš, kde bydlí rodina..." vytáhl z kapsy malý lísteček a trochu přimhouřil oči. Buď to, co na tom bylo napsané, napsal někdo jiný, nebo potřeboval brýle. „Gaillarde?"

Dvakrát jsem zamrkala. 

Cítila jsem, jak ze mě opadá ostražitost, ale nesnažila jsem se ji znovu vyvolat. Místo toho, jsem se zeptala: „Kdo umřel?"

„Juliette Gaillarde," odpověděl po dalším zamračeném pohledu k lístečku. Zajímalo by mě, jestli není schopný si zapamatovat jména, nebo chodí pro tolik lidí, že už na to nemá kapacitu.

Trochu se mi ulevilo, že to byla stará paní a ne jeden z mladého páru, nebo nedej bože jejich malý syn. Hned jsem se ale za své pocity zastyděla. 

Zakroutila jsem hlavou. „Nezavedu tě tam."

Smrtka si povzdechla a založila si ruce na hrudi. „Když mě tam nezavedeš, najdu si cestu sám, ale bude to trvat déle a je větší pravděpodobnost je, že její duše prostě odejde a navěky se bude potloukat po Marseille a děsit tě. Je to tvoje věc."

Stiskla jsem rty k sobě, takže tvořily úzkou linku. „Co by se stalo, kdybych tě k ní dovedla?" neodolala jsem otázce.

„Odvedl bych ji do jednoho z domů, odkud by mohla přejít do Zahrady a tam počkat na reinkarnaci," odpověděl tónem, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost.

„Pojď za mnou," pobídla jsem ho potichu a pocítila bodnutí u srdce. Byl to pocit, jako bych starou paní zradila. 

Nathanaël se mnou srovnal krok. Koutkem oka jsem postřehla samolibý úsměv na jeho tváři a ret se mi znovu rozechvěl s touhou mu dupnout na nohu.

Pomalu a neochotně jsem ho odvedla až do třetího podlaží, kde se z výjimečně zavřených dveří do sousedního bytu ozývaly hlasité ženské vzlyky. 

Provinile jsem sklopila oči k zemi a beze slova k bělovlasému muži jsem zapadla do sytě zelených dveří našeho bytu.