Pár lilií

Strach ze smrti

Další dny probíhaly klidně. Krom drobného kývnutí od ducha z náměstí vždycky, když jsem prošla v jeho blízkosti, jsem nepřišla do styku s ničím paranormálním a byla jsem za to vděčná. 

Jediné, co mě trochu znepokojovalo, bylo, že se matka ještě neozvala, ale nebyl to nějaký palčivý pocit, který by mě nutil jí okamžitě zavolat. Po jedné z našich hádek zůstala u svého přítele tři týdny, ale po pěti dnech nám dala vědět.

Každopádně Roy mě uklidňoval, že si nemám dělat starosti a pokud se do zítřka neozve, zavoláme jí. 

Tohle byl povahový rys, který jsme sdíleli. Já, máma, Roy i Louisa. Byli jsme zatraceně hrdí a po naší hádce vždycky platí pravidlo: kdo se ozve první, je slaboch. Bylo to dětinské a mohlo to způsobit spoustu problému, ale to nás vůbec nezajímalo.

Ale dneska jsem ohledně toho měla hodně špatný pocit.

Nicméně abych se mohla spojit s matkou, potřebovala jsem ještě přežít hodinu se slečnou Boucharde. 

Hrbila jsem se naproti ní v židli, zatímco něco tiskla. Nutno říct, že ten stroj musel zažít první světovou válku, protože vypadal spíš jako vysavač než tiskárna a tak taky zněl.

Psycholožka se elegantně zvedla a vzala si papíry, které tiskárno-vysavač vyplivl. Potichu zanadávala a hodila dva listy do koše. 

Zase si sedla a během toho, co něco ťukala do počítače mi řekla: „Asi nemá smysl vám říkat, že po příštím týdnu budou prázdniny."

„Už netrpělivě odpočítávám dny," vyklouzlo mi.

Slečna Boucharde se trochu uchechtla. „Domluvily jsme se s tvojí matkou, že v červenci si dáme my dvě pauzu a v srpnu se uvidíme jednou za týden. Vždycky odpoledne, abychom aspoň mohly spát do oběda, když už nic jiného."

Při zmínce o mé matce jsem zamrkala. „Kdy vám volala?" zeptala jsem se s nadějí, že se aspoň dozvím, že je v pořádku.

„Naposledy v tu neděli," odpověděla, aniž by odlepila oči od obrazovky.

Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale tiskárna zase začala vysávat, tak jsem se se založenýma rukama opřela. 

Jakmile ten rámus skončil, psycholožka vstala, přejela papíry očima a pak je se spokojeným úsměvem položila přede mě.

„Tohle mi prosím vyplň, pomůže mi to s tím si o tobě udělat představu," podala mi propisku.

Byly tam samé normální otázky, u kterých jsem nemusela vůbec přemýšlet, než jsem něco napsala.

A pak jedna jednoduchá otázka, na níž většina lidí odpoví pavouci nebo hadi bez sebemenšího zaváhání, zamyšlení či překvapení.

Co je váš největší strach?

První, co mi proletělo hlavou bylo jediné jméno.

Nathanaël.

Ale do hajzlu!

Doteď jsem mohla sama sebe vodit za nos, že mým kryptonitem je ten duch z náměstí s vyškrábanýma očima, který po mně jde od té doby, co jsem ho omylem uhodila.

Vzala jsem do ruky propisku a několikrát jí zacvakala, abych si dodala odvahu.

Tak co tam napíšu?

Mám bohatý výběr: lilie, duch z náměstí, exorcisté, zamrzlá jezera, tarotové karty, smrtka Nathanaël, esa, vědmy nebo je snad libo mrtvolu mojí sestry?

Ještě dvakrát jsem zacvakala. Školní psycholožka Boucharde se na mě hrozivě zamračila, očividně jí můj zlozvyk lezl na nervy.

Tak to bychom měli, krásná odpověď.

Slečna Boucharde.

Nádhera.

Za pár minut jsem se spokojeně opřela a posunula dva papíry k ženě naproti mě.

Ta je projela zběžným pohledem, ale v polovině se zarazila a zasmála se. „Byla jsem nazvána spoustu věcmi, ale za svůj největší strach mě ještě nikdo neoznačil," šklebila se dál. „Je to pravda?" zvedla obočí.

Zavrtěla jsem hlavou na symbol, že ne.

Normální psycholožka by mě asi poprosila, abych to vyplnila upřímně, ale slečna Boucharde ještě jednou zavrtěla hlavou, zahihňala se a pokračovala v kontrolování.