Pár lilií

I smrt se chová divně

Loudala jsem se ze školy domů. Stále byl čtvrtek, čtvrt na pět odpoledne. Měla jsem chuť zavolat mámě a ujistit se, že je v pořádku, ale mobil jsem si velmi inteligentně nechala doma.

Po návštěvě slečny Boucharde jsem ještě měla tělocvik. A přestože bylo třicet stupňů a v budově tělocvičny ještě více, zůstali jsme zavření v té výhni a museli hrát celou hodinu vybíjenou. Byli tu tací, kteří si to užívali a pak jsem tu byla já - člověk, jehož nenávist k tělocviku se téměř rovná strachu z exorcistů. A moc tomu neprospěla ani rána do hlavy, když po mně jeden z těch blbečků mrštil míč.

Za mnou někdo obdivně hvízdl. Přestože si nemyslím, že jsem úplně ošklivé káčátko, taky nejsem královna krásy a navíc jsem teď byla zpocená, takže jsem musela působit nanejvýš odpudivě. Proto jsem nepočítala s tím, že někdo takhle pískal na mě.

„Vypadáš tak strašně, že jsem si tě málem spletl s-" 

Zaječela jsem hned, jakmile jsem si uvědomila, kdo ke mně mluví.

Lidé kolem mě se pobouřeně otáčeli.

„Omlouvám se, je jen...trošku vystresovaná," zazubil se výmluvně Nathanaël, objal mě kolem ramen a rychlým krokem mě táhl do boční uličky kolem ducha, který se za námi ještě nějakou dobu díval s malým úšklebkem. Potom se ho musím zeptat, co to mělo znamenat.

Teď jsem ale měla větší problém - smrtka mě se sebevědomým úsměvem vedla do uličky, kde skoro nikdo nechodí. Strach mnou projížděl od hlavy až k patě a dech se mi zkracoval. Snažila jsem se potlačit paniku, ale nutno říct, že mi to moc nešlo.

„Oni tě vidí?" potlačila jsem strach a zeptala jsem se rozechvělým hlasem. Nemohla jsem si pomoct - přece jen se to dá využít v můj prospěch.

„Když chci, tak ano," přisvědčil a dál mě vedl uličkou, do které mě předtím zatlačil duch z náměstí. Očima jsem přeletěla plakáty s pohřešovanými osobami. „Proč se mě vlastně tak bojíš?"

„Děláš si srandu?! Odvedl jsi mi sestru!" zamračila jsem se na něj. Po jeho blbé otázce má panika ustoupila vzteku.

Nathanaël pomalu přikývl. „Louisa Allaire?" můj pohled mu domněnku potvrdil.

„Proč se se mnou vůbec bavíš?" zavrčela jsem na něj. Tohle byla asi jedna z nejhorších situací, které jsem kdy zažila a ani v nejmenším se mi to nelíbilo. 

„Podívej se na to z mého pohledu - já, sám, samotinký sameček," při citaci doby ledové se trochu pousmál a mě napadla otázka, kolik mu vůbec je, „jsem jediná smrtka v okolí Marseille a nemám se s kým bavit. A najednou bum a je tady Marie-Annette Allaire, která mě vidí. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal... Ale vlastně nedělám smrtku zas tak dlouho, takže se není čemu divit," pokrčil rameny. „Co bys dělala ty, chytráku?"

Neodpověděla jsem. Zrovna jsem se zabývala otázkou, jak může tak moc působit dojmem normálního člověka.

„Proč vlastně vypadáš jako bys měla každou chvíli umřít?" zeptal se po chvíli ticha, když jsme procházeli uličkou  směrem k bytu, kde jsem bydlela.

„Trefil mě míč do hlavy," postěžovala jsem si.

Moc dobře jsem si uvědomovala, že už se ho moc nebojím. Nepůsobil tak děsivě a hrozivě jako u záhonu s liliemi. Jak po tom, co jsem našla na dveřích lilie, nebo když si šel pro starou paní. A taky jsem věděla, v jak bizardní situaci se nacházím, ale co jiného jsem měla dělat?

Trochu se uchechtl v reakci na mé stěžování si.

„Proč jsi mi předtím dal ty lilie na dveře?" zeptala jsem se.

„Cože?" zatvářil se překvapeně.

„V pondělí. Někdo mi přilepil pár lilií na dveře od pokoje. A když jsem se podívala z okna, seděl jsi tam u záhonu s liliemi," připomněla jsem mu, ale připadalo mi, že atmosféra zhoustla, což nemohlo znamenat nic dobrého. 

„Seděl jsem na zemi?" nakrčil nos, ale pak se zaměřil na asi důležitější otázku. „V kolik hodin?"

„Brzo ráno," odpověděla jsem bez zaváhání.

„To není fyzicky možné, od nedělního odpoledne až do pondělního dopoledne jsem byl v Paříži, kvůli jistým...neblahým událostem," během téhle věty postupně čím dál víc bledl a na jejím konci se zastavil.

Udělala jsem ještě dva kroky, než jsem zůstala stát asi metr od něj s tázavým pohledem.

Nathanaël těkal očima po stěně před sebou, ale vypadalo to, že si to vůbec neuvědomuje.

„Haló?" ozvala jsem se po chvíli, kdy mlčel a jen přesouval pohled z jedné části zdi na druhou.

Dvakrát zamrkal a natočil se ke mně. Jeho pohyb nepůsobil tak elegantně jako vždy, když jsem ho viděla. Na to byl moc roztěkaný.

„Doufám, že trefíš domů sama, poklade. Pokud s někým přijdeš do styku, zeptej se na něco, co může vědět jen on. Platí i pro duchy. Pak si tě najdu," vychrlil ze sebe povely a byl pryč jako lusknutím prstů.