Pár lilií

Lilie v dlani

Víte, co je dost velká nevýhoda, když můžete uhodit ducha?

On vás může uhodit taky. A to dost silně.

To mě napadlo, když mě jistý duch zahnal do uličky, kde mi bez nejmenšího zaváhání jednu vrazil.

Ano, byl to ten duch z náměstí.

Vybledlá duše dívky zhruba v mém věku se vznášela pár centimetrů nad zemí kousek přede mnou. Byla o trochu vyšší než já, ale nemusela jsem se přímo zaklánět, abych se jí podívala do obličeje. Plné rty obarvené černou rtěnkou kontrastovaly se sněhobílou pokožkou a zrzavými vlasy. Místo očí měla dvě krvavé skvrny zabírající polovinu obličeje a vysokého čela. I přesto působila vznešeně.

To ale nemění nic na mém problému.

Stála jsem jen kousíček od stěny nějakého domu, který ale neměl okna na tuhle stranu. Mezi břečťanem, který se šplhal směrem ke střeše vykukovaly plakáty s nápisem: disparu/e. Pod nimi byly fotky a podrobné popisy pohřešovaných lidí spolu s místy, kde je někdo naposledy viděl.

„Ahoj, já jsem-" začala jsem. Nevím, co jsem si myslela, snad jsem chtěla zahnat strach, který mi ve vlnách projížděl celým tělem a jenž mi roztřásl kolena. 

„Zmlkni," osopila se na mě. „Ani v nejmenším mě to nezajímá," dodala a naklonila se ke mně. Obličej teď měla jenom kousek od toho mého a já jsem se ještě víc přitiskla ke stěně. „Chci vědět jak to, že jsi mě praštila."

„Za to se omlouvám! Nesla jsem prkno, aby mohl pan Martinez-" zacpala mi pusu ledovou rukou. Z ruky táhla vůně sklepa s kamenným obložením, kde je v létě příjemný chládek a spoustu pavouků. V tu chvíli jsem chtěla být mrtvá, to bych se mohla vpít do zdi za mnou. 

„Jak to, že vidíš duchy? Jak to, že se mě můžeš vůbec dotknout? Vždyť jsem nehmotná!" rozhodila rukama, takže jsem zase mohla mluvit podle libosti.

Nicméně duch přede mnou vypadal minimálně smrtonosně, tak jsem radši mlčela, dokud jsem si nebyla stoprocentně jistá, že domluvila. 

„Asi jsem se s tím narodila," sklopila jsem pohled na své ruce. „A docela si na to zvykla."

Chvíli mlčela a pak se mě zeptala na matoucí otázku: „viděla jsi Nathanaëla?"

„Koho?" zamrkala jsem zmateně.

„Nathanaël," zopakovala, jako bych byla úplně hloupá, že nikoho takového neznám a pak si dramaticky povzdechla. „Bílé vlasy, zlaté oči," začala ho popisovat. „Je to smrtka," dodala.

Trochu jsem sebou trhla, což nemohla vidět, ale určitě to slyšela, protože jsem byla stále nalepená na stěně a bouchla jsem se do hlavy. Ušklíbla se a já trochu odstoupila od zdi.

„Odkud ho znáš?" neubránila jsem se otázce. 

Možná to nebylo úplně taktní, ale ona ho nemohla vidět, když ji odváděl, přece nemá oči, takže ho ani nemohla popsat.

„Myslím, že do toho ti nic není," usadila mě ostře a natočila hlavu trochu do strany, aby na ni dopadalo slunce. Zajímalo by mě, jestli to udělala schválně a teplo, které s sebou paprsky donesly, cítila.

„Chceš po mě vědět, jestli ho znám, ale nechceš mi říct, jak ho můžeš znát ty. Proč já bych ti měla odpovídat?" odvážila jsem se proti ní vystoupit a s falešnou sebedůvěrou jsem zvedla bradu, přestože to nemohla vidět.

Když prudce otočila hlavu zpět ke mně a vlasy se jí ve vzduchu elegantně zavlnily, přestože bylo bezvětří, znovu jsem zády vrazila na místo mezi břečťanem a plakáty s pohřešovanými osobami.

Naklonila hlavu. „To máš asi pravdu, i když to, jak se chováš, působí dojmem, že přesně víš o kom mluvím," zapředla s liščím úsměvem. Ten mě vyděsil daleko víc než to, že mě praštila. „Co takhle udělat dohodu? Já ti řeknu všechno, co budeš chtít a já budu vědět a ty uděláš to stejné. řekneš mi to, na co se zeptám," natáhla ke mně ruku.

Zmateně jsem zamrkala. K čemu jí to bude? 

„Tak fajn," přijala jsem její dlaň a nejistě s ní uzavřela dohodu. „Jak to, že ho znáš?"

„Byl to bratr manžela mé sestry, ale znali jsme se už ze školy, kamarádili jsme se. Krátce po jejich svatbě ale zemřel při teroristickém útoku v Paříži," odpověděla bez zaváhání. „Nějaké další otázky?"

„Za co byla ta facka?" nemohla jsem odolat otázce, která mě pálila na jazyku už od doby, co mě sem zatáhla a dala jsem si opravdu hodně záležet na ukřivděném tónu, aby poznala, že se mě to dotklo. Nevím, kde jsem vzala tolik odvahy. Možná, že ve mně naše dohoda zasela jistotu, že mě nezabije.

„Praštila jsi mě," napodobila posměšně můj tón. „Když jsme u toho, chceš druhou za to zkoušení, jestli ucítím to, když na mě cákneš?"

„Ne, ale děkuji za nabídku." Hlavou mi běhala zásadní otázka: Jak poznala, že jsem to byla já? Ale nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď, tak jsem radši mlčela. 

„Pokud už nic nechceš, tak běž," ustoupila na stranu, abych mohla projít. „Mám ještě něco na práci."

☽✵☾

Potichu jsem vešla do dvora. Byla jsem vyčerpaná z neustálého soustředění, aby se mi nic nestalo. Duch z náměstí ani skutečnost, že u sebe nemám exorcistův nůž mi na pocitu bezpečí moc nepřidávali. 

Klekla jsem si k záhonu těch prokletých květin, abych je spočítala a vzala si zbraň, kterou tam pan Martinez schoval.

Ztěžka jsem polkla. Jen třicet lilií. 

Odkryla jsem nůž zahrabaný pod tenkou vrstvou hlíny a uchopila do ruky rukojeť omotanou pásem kůže. Díky tomu nepřirozeně lehká zbraň pohodlně padla do ruky.

Konečky prstů jsem štítivě uchopila jeden z květů do dlaně, abych ho mohla odříznout. Dřív, než jsem útok na stonek provedla, ještě jednou jsem je přepočítala. Prostě pro jistotu.

Kvůli soustředění na to, abych se nepřepočítala, což se mi stávalo opravdu často, jsem si mrazení v zátylku spojila s důvodem až příliš pozdě.

„Vypadá to, že jsi pěkně pověrčivá," ozvalo se za mnou sametovým hlasem.