Čtvero ročních dob

Kamarádi ve zbrani

Podvečerní šero proťal první červený paprsek. Kletba prořízla vzduch a jenom velice těsně minula svůj cíl. Remus Lupin sice své vlkodlačí prokletí nenáviděl, naučil se ale využívat i jeho přednosti, přestože by nikdy nepřiznal, že nějaké existují. Díky tomu a dlouholeté praxi měl velice bystré smysly a pohotové reflexy. Sehnul se, jakmile ucítil závan magie a kletba jenom těsně minula jeho rameno.

Než se nadál, stála za ním Tonksová s ohnivě oranžovými vlasy, zády k němu, a oba společně bedlivě prohlíželi okolí a pátrali po zdroji kletby. Na rutinní hlídce v okolí Prasinek podle všeho narazili na Smrtijeda. Tedy spíš Smrtijed narazil na ně, což bylo neomluvitelné. Cvičená bystrozorka a muž zvyklý vidět i za roh by se neměli nechat překvapit jako dva školáci. A přesto se to stalo, nejspíš díky tomu, že měli oba plnou hlavu myšlenek, které na hlídku zrovna dvakrát nepatřily.

Zpoza stromů se vynořilo pět postav v černých kápích. Bylo jasné, že se dva členové Fénixova řádu budou muset bránit. Remus poslal Brumbálovi Patrona s prosbou o pomoc, ještě než však jeho přízračný vlk zmizel, spustili Smrtijedi zuřivou palbu. Pán zla je poslal vypátrat právě Remuse a oni byli odhodláni vrátit se s ním. A kdyby Belle jako bonus donesli její nečistokrevnou neteř, tu ostudu rodu, jejich kredity by rozhodně stouply.

Remus a Tonksová se rychle sehráli, ale nedokázali si vytvořit dostatečný prostor pro vlastní útok. Bránili se stále zuřivějšímu útoku a doufali, že jim rychle přijde někdo na pomoc. Nemohli tušit, že starý ředitel je právě na jedné ze svých výprav za viteály a sám má momentálně plné ruce práce. Pomoc nepřicházela.

Zničehonic Tonksová vykřikla a plnou vahou se zády opřela o Remuse. Ten sice zakolísal, ale zůstal pevně stát na nohou. Vykouzlil další štít, než promluvil:

„Doro, co blázníš?"

„Trefil mě, nemůžu stát," vyjekla Tonksová a vykouzlila už třetího Caninae v řadě. Musela si tímto štítem v podobě přízračného psa začít pomáhat, protože hlídal některé kletby místo ní. Sama měla co dělat, aby vyrážela zbylé kletby, když musela stát na jedné noze a do boje položený Remus se neustále vrtěl. Moc jí se stabilitou nepomáhal.

„Kam?" zeptal se Remus stručně.

„Lýtko," křikla Tonksová a zkusila vrhnout Mdloby na tebe. Zase vedle. Kletba zasáhla kupu sněhu, který v jarní oblevě ještě nestačil roztát. „Mám z něj trhací kalendář!" zaječela, když se na poraněnou nohu zkusila postavit.

„Kde ksakru jsou?" ulevil si Remus. Tohle nemohli zvládat dlouho. I on už vykouzlil Caninae, aby alespoň na chviličku nemusel sledovat tolik směrů najednou.

„U všech dlaždičounů! Kam jsi poslal toho Patrona?" reagovala na jeho otázku Tonksová, která se nadechla tak prudce, až spolkla svou všudypřítomnou žvýkačku. Snažila se vybojovat si pár vteřin, aby mohla vyslat vlastního, teď už také vlka, k Moodymu. Ten by tu byl okamžitě. Vlasy jí změnily odstín do nezdravě mentolové, docela přesně vystihly i její poblednutí v obličeji.

„Za Brumbálem," odpověděl Remus.

„Já už nemůžu, teče to jak Temže!" vyjekla Tonksová a najednou jí hlavou probleskl nápad. Vykouzlila další Caninae a k tomu to nejsilnější Protego, jakého byla schopná. Sáhla za sebe, pevně chytila Remusovu ruku a oba je přemístila.

Dopadli na louku nedaleko místa, kam chodila jako malá s otcem chytat pstruhy. Její vlasy při té vzpomínce nabyly pastelově růžový odstín. Oba se svalili mezi čerstvě rozkvetlé sněženky. Romantický pocit silné země, která probouzí spící přírodu k životu, jim byl oběma ale zcela ukradený. Krásy jarní flóry nemohli nyní obdivovat, ani kdyby chtěli.