Čtvero ročních dob

Jak kouzelníci přicházejí o iluze

 Zlatoslav Lockhart vešel do ředitelny se svým dokonalým úsměvem na předem domluvenou schůzku. Byl přesvědčen, že ředitel jeho kouzlu neodolá a vyjde jeho požadavku vstříc. Brumbál seděl za svým stolem a pátravě si ho prohlížel přes své půlměsíčité brýle.

„Přeji krásné říjnové odpoledne, řediteli," zašveholil Zlatoslav a rovnou se posadil, aniž by byl vyzván.

„I vám, Zlatoslave," přešel ředitel s úsměvem jeho neomalenost. „Co vás ke mně přivádí? Snad nemáte žádné problémy?"

„Nikoli, řediteli, jsem prací zde nadšen. Tolik zaujatých mladých lidí..." rozplýval se novopečený učitel OPČM. „Jenom jedna věc mi přidělala několik vrásek," dodal s pohledem nakopnutého štěněte.

„Předpokládám, že vám v této záležitosti mohu nějak pomoci," promluvil ředitel vlídně, měl se ovšem na pozoru. Lockhartovu manipulaci nebylo až tak těžké prokouknout.

„Ach, ano," povzdechl si Zlatoslav, „potřebuji na tuto sobotu volno, Mé kouzelné já se opět ocitlo v žebříčku bestsellerů a čeká mne v Krucáncích a Kaňourech další autogramiáda."

„Nejsem si jist, zda to bude možné," zadíval se na něj ředitel pohledem, který si obvykle schovává pro nezbedné studenty. „Pokud vím, máte mít tuto sobotu dohled nad studenty při návštěvě Prasinek."

„Och, jistě," povzdechl si Zlatoslav a znovu nasadil ublížený výraz.

„Očekával bych, že se dokážete sžít se svou rolí profesora. Máte zodpovědnost za mladé lidi a měl byste jim být vzorem. Nyní by pro vás studenti měli být na prvním místě," pokračoval Brumbál v jeho kárání bez ohledu na nevyslovené prosby.

„Tomu samozřejmě rozumím," souhlasil Zlatoslav, aby své povinnosti učinil za dost. „Ale pochopte vy mě. Jako dozor v Prasinkách jsem snadno nahraditelný, ale těžko za mě někdo podepíše mé fotografie a pozdraví se s mými fanoušky."

„Váš přístup se mi nezdá být zrovna uspokojivý," odvětil mu ředitel a pátravě se na něj zadíval. „Pokud byste si o volno požádal, když jsem se svou zástupkyní tvořil rozvrhy i plány na Prasinkové víkendy, nebyl by v tom sebemenší problém. Ale takto mě stavíte do velmi nepříjemné situace." Zlatoslav vypadal, jako kdyby zvadl a i jeho dokonalý úsměv se vytratil. Proto ředitel nakonec částečně ustoupil a dodal: „Nicméně, jste tu nový, ještě se vám naše nepsaná pravidla nemohla dostat pod kůži. Inu, dobrá, volno vám dám, pokud si za sebe domluvíte náhradu a nejpozději v pátek u oběda mi ji nahlásíte."

„Och, děkuji, pane řediteli," rozzářil se Zlatoslav nadšením. „Jistě mi někdo z kolegů vyjde vstříc," pokračoval s neutuchajícím elánem. ,Kdo by mi také mohl odolat, že?' táhlo se mu hlavou jako uklidňující mantra. S vědomím, že vyhrál, se zvedl k odchodu.

„A Zlatoslave!" houkl za ním ředitel, „Nezapomeňte dotyčné kolegyni či kolegovi tuto laskavost oplatit."

„Zajisté, řediteli. Já za sebou dluhy nenechávám. Přeji hezký zbytek dne," zašveholil Zlatoslav a odplul z ředitelovy kanceláře pryč. Cestou po schodech přemýšlel: ,Je středa odpoledne, v pátek musím mít domluvený záskok. Hmm, to jsou dva dny. To jistě stihnu umluvit některou z dam. Žádná mi nikdy nevzdorovala dlouho.' Před chrličem si všiml kolegyně McGonagallové, která tam zrovna napomínala jakási děvčátka. ,Jo, tak tahle šance se neodmítá!' promluvilo jeho manipulativní já a rychle se vydal za kolegyní.

„Drahá Minervo, mohu zde být nějak nápomocen?" zeptal se s tím nejsladším úsměvem, který se většinou ponechával pro fanynky, které chtěl dostat do postele.