Čtvero ročních dob

Ze smutné dívky Šedou dámou

Helena stála u okna a dívala se do dálky na širé skotské pláně, které se rozprostíraly za Černým jezerem. Byla to krása. Bylo jaro, širé pláně byly svěží, zelené, místy v nich zářila hejna žlutavých teček – petrklíčů a pampelišek. Jezero se třpytilo, jak vodní hladina odrážela paprsky slunce, které už mělo dost sil, aby prohřálo dlouhou a třeskutou zimou ztuhlou zemi.

Když se trochu víc naklonila, spatřila po levé straně kraj lesa. Byl hustý, temný, pro studenty žijící v nově postaveném hradu zapovězený. A proto byl tak lákavý. Právě pro svou nedostupnost. Během školního roku se Helena striktně držela nastavených pravidel. O prázdninách to však byla jiná. Tajně se za dne i za noci vydávala do houští a procházela se. Nebylo tam nic nebezpečného, nic temného. Byl to prostě hustý les se vším, co k němu patří. A i když měla pocit, že sem tam prochází mezi houštím, nebo i docela vedle ní, cosi neviděného, neměla strach. Tušila, že by mohlo jít o testrály, ale nemohla žádného z nich vidět. A nikdy jí žádný z obyvatel lesa neublížil, ani ji doopravdy nevyděsil.

Tam, kde končil les, stáčela se cesta k několika málo domkům, které si zde postavili ti, kteří pomáhali budovat a zásobovat Bradavice. Několik kouzelníků a čarodějek, kterým se tu během jejich práce natolik zalíbilo, že se rozhodli zapustit zde kořeny.

Nejednou si Helena říkala, jak moc musel Bůh tohle místo milovat, když mu mohl nadělit tolik krásy. Kolem skály, na které byl zbudován hrad, byl z jedné strany les a z druhé ji svíralo jezero. A za ním široširé pláně – na jaře jasně zelené, čisté a krásné, v létě královsky fialové od všeho toho vřesu, který zde rostl, na podzim barevné od všeho spadaného listí, které na ně navál vítr z blízkého lesa a v zimě skryté pod bílou nadýchanou peřinou. Všechno to bylo jako z pohádky, jako z dávných bájí.

Za jiných okolností by nejspíš byla neskutečně hrdá, že tohle místo, Bradavice, může nazývat svým domovem. Ano, za jiných okolností ano. Ale domov je místo, kde má člověk rodinu. Bradavice, které měla nazývat domovem, jí však rodinu spíš vzaly.

Otce nikdy nepoznala a co se ho týkalo, byla matka, jindy tak hovorná, skoupá na slovo. A pak tu byla matka... Helena by ji byla skutečně milovala a obdivovala, kdyby jí byla opravdovou matkou. V několika málo útržcích si dokázala vybavit dobu, kdy se stavba Bradavic teprve plánovala a začínala. Tehdy na tom matka usilovně pracovala, nikdy ji ale nezapomněla přijít uložit a před spaním políbit na čelo. To byla ale Helena velice malá. Jakmile byla dokončena hrubá stavba hradu a začaly drobnější práce a postupná příprava na přijetí prvních studentů, odstavila ji matka na druhou kolej. Pro Rowenu z Havraspáru jako by její vlastní dcera, krev její krve, přestala existovat. Znala jenom Bradavice.

Když byla Helena dost stará, aby sama dostala kouzelnické vzdělání, nepřekvapilo ji, že byla přiřazena do koleje své matky. Jedenáctiletá dívenka tehdy doufala, že si jí matka začne znovu všímat. Že přestane být tím dokonalým, ale nedostupným vzorem, a bude zase matkou, která svou dceru učí nejen vědomostem, ale i tomu, co to znamená, být člověkem. Hluboce se ale zklamala. Asi by se smířila s tím, kdyby se jí věnovala stejně, jako jejím spolužákům. Rowena ale daleko více péče věnovala těm slabším, které chtěla dostat výš. A Helena, coby velice inteligentní a díky matčině knihovně sečtělá studentka, ostrouhala. Mnohdy se s ní matka za celý den tak akorát pozdravila. A když už bylo volno a nebyla výuka, Heleniny snahy o rozhovor končily vždy stejně.

„Zlatíčko, maminka má práci."

Tuhle větu, možná v několika různých obměnách, ale bez rozdílu ve významu, slýchala pokaždé. Sotva tak mohla matce říct, jak moc ji baví kniha, kterou zrovna čte. Nemohla požádat o radu, když si vjela do vlasů s holčinou, se kterou sdílela ložnici. Neměla možnost se jí svěřit s tím, že se jí začal dvořit Harold, který nastoupil do školy ve stejný rok jako ona, ale vybral si ho do své koleje Salazar Zmijozel. Možná by to bylo milé a Heleně by to lichotilo, kdyby ten chlapec nebyl tak nabubřelý a chladný. Nikdo ze spolužáků mu snad od prvního ročníku neřekl jinak než Baron. Vždycky dostal, co chtěl, a nikdy to neuměl ocenit. Cokoli, co měl, bral jako samozřejmost. Heleně se hnusilo, když jí před necelým rokem začal nadbíhat. O ničem z toho ale Rowena z Havraspáru nevěděla, protože pro samé Bradavice neměla čas zeptat se, jak se její studentce daří.