Čtvero ročních dob

Andělská tvář

Harry Potter, chlapec, který už zase přežil, se s vytřeštěnýma očima posadil na posteli. Nahmatal brýle a snažil se zklidnit svůj dech. Rychle si urovnal v hlavě, že to, co se odehrálo, byl jenom další ze série víc než znepokojivých snů, které ho od toho příšerného večera na hřbitově nepřestávaly pronásledovat.

Když to zrovna nebyla pořád se opakující vzpomínka na to, jak Voldemort povstal, nebo zcela nesmyslný sen o dlouhé chodbě, bylo to právě to, co jej ze spaní vytrhlo i dnes. Obraz, který se mu poprvé vetřel do mysli už v Zobí ulici a poté se mu několikrát vrátil i na Grimmauldově náměstí. Od návratu do Bradavic jej však viděl poprvé. Znovu si to vybavil, jen aby se ujistil, že nic z toho se nemohlo stát ani náhodou.

,Propadl se v myslánce do Brumbálovy vzpomínky a seděl v soudní síni. Dole, upoutáni v křeslech, seděli čtyři usvědčení Smrtijedi. Tři muži a jedna mladá žena. Barty Skrk starší nad nimi právě vynesl rozsudek, jeho syn panikařil a žadonil o slitování. Mladá žena s bujnou hřívou tmavých, lesklých vlasů a s přimhouřenýma očima vzhlédla ke Skrkovi a hrdě pronesla:

„Pán zla beztak povstane, Skrku! Uvrhněte nás do Azkabanu, ale my budeme čekat! On povstane znovu a přijde si pro nás, a odmění se nám víc než komu jinému ze svých stoupenců! My jediní jsme mu zůstali věrní! My jediní jsme se ho snažili najít!"

Poté se otočila přímo k Harrymu a mrkla na něj. Zatímco ji popadl mozkomor a vedl ji pryč, Harrymu v hlavě začal rezonovat chladný, démonický smích, který slyšel od Voldemorta na hřbitově.'

A právě ten smích ho probudil. Harry se mermomocí snažil vyhnat krásnou tvář obávané Smrtijedky ze svých myšlenek, a to stejně úporně jako Voldemortův smích. Ani na jedno nechtěl za žádnou cenu myslet. Potichu rozhrnul závěsy na lůžku a podíval se k nejbližšímu oknu. Pomalu začínalo svítat. Nemělo cenu, aby se ještě pokusil spát. Za chvíli by stejně musel vstávat. Tiše se vykradl z postele, sebral ručník, kartáček a pastu, čisté prádlo a školní hábit a vyplížil se do koupelny.

Než se pustil do ranní hygieny, zadíval se z okna. Nad Zapovězeným lesem se zvolna rozednívalo. Září se pomalu chýlilo ke konci a listy na stromech hrály všemi barvami. Lehoučké poryvy ranního vánku sem tam některý utrhly a poté jej unášely v dál.

Harry si letos ve škole poprvé připadal skutečně nevítaný. Přišlo mu, že je podivně odstřižený od ostatních. Ani Ronovi se nedokázal svěřit s tím, že ho neustále pronásledují divné sny. Nemluvil s ním o všech těch nočních můrách, ve kterých viděl znovu a znovu zemřít Cedrika, natož aby se zmínil o snech s krásnou Smrtijedkou. To by nikomu neřekl ani pod Cruciatem.

Skoro už pro všechno ostatní na tenhle typ snů zapomněl, ale dneska se mu, jen Merlin ví proč, tahle noční můra připomněla. Přesně tímhle snem to ještě v Zobí ulici začalo. Mezi dlouhou řadou nočních můr se mu najednou objevil totožný sen, jako se mu zdál dnes. Tehdy si po probuzení poměrně dlouho lámal hlavu s tím, kde tu ženu vlastně viděl. Když mu poté došlo, že přesně takhle se odehrávala vzpomínka, kterou viděl v ředitelově myslánce, tedy až na to spiklenecké mrknutí, málem si vynadal do pitomců, že ho to netrklo hned.

Poté strávil drahnou část dne přemýšlením o mladé Smrtijedce, Bellatrix Lestrangeové. Nějak si nedovedl představit, že by ta mladá, hezká žena byla schopná zločinů, za které ji odsoudili. Věděl, za co skončila v Azkabanu, a na rozumové úrovni ji vnímal jako monstrum. ,Je to zrůda, ovšem s andělskou tváří a perfektní postavou,' odporovaly rozumu jeho poplašené hormony. A takhle to šlo pár dní za sebou stále dokola, ba co víc, pomaličku se to stupňovalo. Nenápadné mrknutí v soudní síni vystřídaly dlouhé pohledy, poté na něj sem tam něco zavolala nebo poslala vzdušný polibek, aniž by si toho kdokoli v soudní síni všímal.