Skrytá vášeň ❌

19.

"Už lepší?" Zeptal se po chvíli, kdy jsme oba jen mlčky seděli opřeni o stěnu v předsíni a objímali se. Konečně jsem se uklidnila a nebrečela. Pouze jsem tiše přikývla a rozhodla se zvednout. Proto jsem se opřela o ruce a zvedla se. Zack stále seděl a díval se nepřítomně na stěnu naproti. Pokroutila jsem nechápavě hlavou a vyzula si boty na vysokém podpatku, které jsem následně odložila do botníku a otočila se zpět Zackovým směrem. Ten se mým směrem nedíval, místo toho se jeho zrak stočil ke kameni a papíru, které se nacházeli opodál. Obojí spěšně zvedl a já spatřila, jak se mu najednou mění výraz ve tváři. Chvíli nic neříkal, ale poté se podíval mým směrem a probodl mě pohledem. "Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Řekl hlasem, který jsem u něj ještě neslyšela. Byl tak chladný a zároveň vražedný. "Co si komu udělala?" Ptal se dál a nenechal mě mluvit. Místo toho se zvedl a přešel ke mně. "Proč o tobě někdo píše že jsi jeho? Jsi celou dobu zadaná a já jsem tvůj úlet?" Tolik otázek jsem nebyla schopna ani přijmout, natož na ně odpovědět. "Děláš si ze mě prdel? Celou dobu mi lžeš?" Pokračoval dál a já začínala poznávat ten jeho výraz. Najednou mi tak moc připomínal jeho. Noaha. Obličej nabyl rudé barvy, pěsti sevřel a slzely mu oči.

"Prosím, neubližuj mi." Pouze na tohle jsem se zmohla. Nedokázala jsem ze sebe vydat jinou hlásku. Cítila jsem opět se vracející slzy a celé mé tělo se  roztřáslo. Automaticky jsem začala couvat, až jsem zády narazila na vstupní dveře. Přibližoval se, ale nic neříkal. Instinktivně jsem se přikrčila, jelikož jsem čekala, že přijde rána. Jeho kroky neustaly, místo toho přešel až ke mně a já si dala ruce před obličej, aby jeho rány kdyžtak mířily pouze na ruce. Cítila jsem se jako vystrašená kočka v koutě, jak moc jsem byla schoulená. V ten okamžik mi z oka vytekla první slza a já ji nechala dopadnout až na zem. "Prosím, nebij mě." Zopakovala jsem prosebně šeptem a stočila pohled ke svým nohám. Jeho dech se zrychlil a já nevěděla co čekat. "Zoello? Proč bych tě měl bít?" Zeptal se hned nejistě a vztáhl ke mně ruku. Místo rány mě ale jen chytil něžně za zápěstí a mou ruku odkryl z mého obličeje. Mlčela jsem. "Já bych tě nikdy neudeřil." Řekl a já k němu konečně vzhlédla. Pohlédla jsem mu do očí a jeho výraz se náhle změnil. "Proboha, co se ti v minulosti stalo?" Zašeptal a pohladil mě po předloktí. Vybavily se mi opět vzpomínky a proto jsem se znovu rozbrečela. Nic neříkal, jen si mě přitáhl k sobě. Nechápala jsem jak může být tak chápavý a jak přesně může vědět, kdy potřebuji ticho.

Po chvíli jsem se konečně odhodlala odpovědět a vyvrátila mu tak jeho chybnou domněnku. Posadili jsme se na židle k jídelnímu stolu a já se rozhodla, že mu vše řeknu. Věděla jsem, že to bude dlouhé a bolestné, ale potřebovala jsem, aby vše věděl, jelikož jsem ho opravdu milovala a musela jsem k němu být upřímná. "V minulosti jsem si prošla domácím násilím." Řekla jsem narovinu a sklopila pohled ke svým chodidlům. Styděla jsem se, jako by to byla moje vina. "Proboha. Od koho?" Zeptal se nejistě a chytil mě za ruku. "Od mého bývalého přítele. Byli jsme spolu jen chvíli, ale stal se jeden takový incident a on mi to zazlíval. Kvůli tomu jsem mu prý posrala život." Pokračovala jsem ve vyprávění a jeho palec mě začal lehce hladit po hřbetu ruky. "Jeli jsme na svátky za mými rodiči, místo toho, abychom byli s jeho rodiči. A když jsme se vrátili, zjistili jsme, že jeho rodiče měli nehodu. Oba zemřeli. A on mi to vyčítal. Že kdybych ho nenutila jet za mými rodiči jeho rodiče by byli v pořádku." Cítila jsem stékající slzu po mé tváři. Ihned ji otřel. "A tím to vše začalo. Nejdříve jsem to neřešila, říkala jsem si, že je to jen přechodné. Že musím být jeho psychickou oporou. Jenže to nepřestávalo a on mě bil více a častěji." Teď už jsem brečela opravdu moc. Chvíli jsme tedy přerušili rozhovor a jen se objímali. Po chvíli jsem pokračovala. "Důvody byly různé, od žárlivosti, neposlušnosti až po úplné blbosti jako třeba nevyprané prádlo." Řekla jsem mu a on mě jen tiše poslouchal. "Žila jsem ve strachu, nikam jsem nechodila, byla jsem pokrytá modřinami, vychrtlá a nešťastná. Až jsem jednou zjistila, že jsem těhotná. A díky tomu to vše skončilo." Přecházela jsem k té nejtěžší části a měla jsem co dělat, abych neomdlela, jak zle mi při pomyšlení na to bylo. "To kvůli tomu mám na těch zádech jizvy. Kvůli tomu taky beru ty prášky, které si viděl. Jednou to opravdu přehnal, zbil mě do němoty a hodil mě na skleněný stolek." Dovyprávěla jsem a zhluboka se nadechla. "A to dítě?" Zazněla jeho slova a já cítila, jak to se mnou otřáslo. "Kopal mě cíleně do břicha. Potratila jsem a došlo k poškození dělohy. Nebudu moci mít děti." Odpověděla jsem na jeho otázku a znovu se rozbrečela. "To mě hrozně mrzí. Jsem tu. Neboj, nic se ti nestane. Šššššš." Obejmul mě, hladil mě po vlasech a líbal na temeno hlavy. Nechala jsem slzám volný průběh a byla šťastná, že jsem se mu svěřila a už mu nic netajím.

Po několika emocionálních výkyvech jsem se konečně dostala k tomu, kvůli čemu jsem s ním chtěla mluvit. Řekla jsem mu co se stalo dnes v práci, co říkal jeho bratr a že jsem rozhodnutá odstěhovat se, jelikož nechci stát mezi sourozenci. Původně Zack nechtěl vůbec souhlasit, ale nakonec na můj návrh přistoupil. Přeci jen si sem nemůže zvát bratra, když tu bydlím taky. Měl by podezření a mohli by mě vyhodit. Proto jsme se hned společně se Zackem začaly dívat na byty k pronájmu. Netrvalo dlouho a našli jsme hezký útulný být nedaleko jeho vily.

A po zbytek večera jsme už jen leželi v objetí v posteli a užívali si blízkosti toho druhého, jelikož za pár dní budeme již každý usínat někde jinde, nikoliv spolu.

Ano, stále žiju. Nevím jak často budu vydávat, nejspíše ne moc pravidelně. Nějak mi to zkrátka nejde a celkově mi přijde, že o to nejspíše ani není moc zájem. Byla bych moc ráda za komentář či hlas. Děkuji, přeji klidné dny!