Něžný polibek

3.část

Dny, které rozdělovaly můj dosavadní život od toho v posvátném svazku manželském, rychle uplynuly. Tak rychle, že teď stojím před tím největším zrcadlem co máme na zámku a připravuju se na vlastní svatbu. V mých osmnácti letech se zavážu k tomu, že s tou zrzkou vydržím do konce svého života, porodím mu děti a budeme žít na hromádce spolu s mojí matkou do té doby než ji zavřou do rodinné hrobky. Že jsem moc ngativní? Kdo by nebyl. Chystám se prožít život s někým od koho nznám ani datum narození. Bylo to 23.4 nebo snad 5.9? Kdo to ví ať mi dá urychleně vědět, protože já nemám ani tušení.
„Vypadáte překrásně, princezno." Dokončí poslední úpravy švadlena a pochválí mi můj vzhled. Výjimečně s ní musím souhlasit, vypadám úchvatně. Vlasy mám nakulmované a vlny mi svévolně spadají podél tváří a co teprve šaty, ty jsou kapitola sama o sobě. Kdybych si dnes nemusela brát Freda, tak bych se snad i těšila. V takových šatech si připadám přesně jak ta princezna z pohádek. Každý mi povídá, že dnešek je můj velký den a já jim vždy dám za pravdu i přestože v trošku jiném smyslu než si oni myslí.
„Zlatíčko vypadáš úžasně. Nemáš ten korzet moc volný? Myslím, že by to chtělo utáhnout. Celesta ti za chvíli přijde pomoc, ještě se musí doupravit sama." Vlítne dovnitř matka a já pouze stačím protočit očima než se začne točit okolo mě a doupravovat šaty i přestože už není co upravovat. Jakmile přijde zmíňka na Celestu nemůžu skrýt své znechucení. Tak ta mi tu opravdu nechybí.
„Ne, nemůžu téměř dýchat. Už na to hlavně nesa..." ani nestihnu doříct své zbožné přání a matka už tahá za vázání aby to více utáhla. Jestli v tomhle někdo vydrží dýl jak pár hodin, tak si myslím, že by měl být považován za vyššího šlechtice než my všichni dohromady.
„Nic neříkej a chovej se reprezentativně. Nechceš přeci rodiče zklamat."
„Chtěla jsi něco po mně, matinko?" vkročí do mého pokoje má mladší sestra a musím uznat, že ji to doopravdy sluší. Docela se k životu na zámku i hodí. Přesně ta arogantní pakáž, která je tu všude.
„Pomoz tady zapnout Chantay náhrdelník a doladit detaily. Musím ještě zkontrolovat dění venku." Předá Celestě do rukou šperky a jak rychle přiběhla tak rychle i zmizí. Jedním mávnutím ruky vyhodí má drahá sestřička všechny služky a švadleny z pokoje. Jakmile se za nimi zavřou dveře její úsměv se změní a rozhodně potkat ji v noci tak se ji leknu. Odrhne mi vlasy a pomalu přikládá náhrdelník k mému krku.
„Nechápu proč tě mají lidé tolik rádi. Nejsi ani z poloviny atraktivní jako já. A vůbec, dnešní den měl být můj. To já si měla brát Freda a převzít veškeré povinnosti jeho nastávající. Vše jen kazíš. Kazíš celý můj život." Pomalu zapíná náhrdeník načež její slova se mi zarývají hluboko pod kůži. Tolik nenávisti umí do slov vložit jen ona a má matka. Naštěstí jsem po otci. Jediný normální člověk v rodině. Kdybych neměla jeho, tak si začnu pomalu i myslet, že jsem adoptovaná.
„Nikoho jsem se o to neprosila. Fred je poslední koho bych si chtěla brát a pokud si ho dnes vezmu, tak tebe i matku budu mít do života za zadkem. Takže neboj, nejsi jediná otrávená z celé téhle frašky." Otočím se na ni když konečně zapne zapínání a s odhodláním ji koukám do očí.
„A pokud se mě chceš zbavit doopravdy, tak mi budeš muset s něčím pomoct..."
„Můžeme moje malá princezno?" vejde do pokoje otec zrovna ve chvíli kdy s Celestou skončíme náš dialog. Nikdy by mě nenapadlo, že i můj otec si bral matku s donucením. Své rodiče za to nenávidí do teď, protože jak pokaždé když jsme sami říká, tak s větší fúrií se ještě nesetkal. Přikývnu a s širokým úsměvem se mu zavěsím do rámě. Hlavu si opřu o jeho rameno aspoň do chvíle než vyjdeme z hlavních dveří. Ani nevím jak, ale během chvíle už procházím bílým stanem, který téměř praská ve švech. Tradičně se dělá svatba v kostele, ale jak říkám určité požadavky Fredovi rodiny jsou zajímavé. Jakmile přijdu až k Fredovi musím se pustit otce a musím si stoupnout vedle Freda. Svatba na zahradě, v obrovské zámecké zahradě. Sen každé zamilované nevěsty. Bohužel mi chybí ta zamilovanost.
„Vážení snoubenci!
Je pro mě vzácným potěšením přijmout manželský slib dvou mladých lidí, kteří v sobě našli vzájemnou lásku. Vše má určenou chvíli, veškeré dění má svůj čas. A právě dnes a zde nastal ten okamžik, kdy oslavujete svůj sňatek. Přišli jste do naší svatební síně vykonat vše staré i nové, co se při takové příležitosti dělává. Nechat zaznít slavnostní slova a utvrdit smlouvu, uvědomit si, jakou v tom všem hrají roli rodiny, přátelé, lidské společenství..." S širokým úsměvem na tváři sleduji oddávajícího, ale opravdu nečekám až zazní mé ano. Čekám až odbije poledne. V tu chvíli začne moje překvápko.
„Milý Frede Bennette berete si zde přítomnou Chantay Roxanu Montgomery za svojí právoplatnou manželku a budete ji ctít a uznávat za čas dobrých i zlých?" otázka ještě chvíli visí ve vzduchu a já se nenápadně vysmeknu z jeho sevření. S širokým úsměvem se rozhlédnu po stanu, všichni se usmívají a září štěstím. Nejspíše mi to i přejí a těší se na novou krev v naší rodině. Bohužel nevidí to ošklivé okolo, nechce se mi totiž věřit, že to takhle funguje všude. Radši nemyslet.
„Ano,beru." Hodí po mně zamilovaný pohled, slibuji že pokud bych nebyla napnutá jak struna, tak bych se nejspíše na místě z toho pozvracela. Kdy bude odbíjet dvanáctá?
„Princezno Chantay Roxano Montgomery, berete si zde přítomného Freda Benneta? Budete ho milovat ve zdraví i nemoci a stát mu po boku do konce vašich dní?" fakt takhle zní svatební řeč? To už opravdu na svatbě se mluví o smrti. Hrůza. Po dokončení věty zavře svoji knihu a už jen čeká na moji odpověď, stejně jako všichni přítomní, jako má rodina, stejně jako Fred. Už chci něco pronést, ale konečně slyším to povzbudivé zvonění zvonů, kteří odbíjejí poledne. Ještě zářivěji se usměji a otočím se směrem k posluchačům.
„Všichni zde přítomni, Fred a velevážený knězi. Má odpověď zní ne. Ne, neberu si zde přítomného Freda Benneta a doufám, že ho už nikdy neuvidím. Chci vám všem popřát hezký zbytek dne, života a prosím. Připijte si i na mě." Udělám lehké pukrle, než se rozeběhnu ze stanu pryč. Na příjezdové cestě už stojí přistavené BMW se všemi připravenými věcmi. Je škoda, že otci a Celestě nemůžu za tento útěk poděkovat do očí, ale snad stačí, že každý si přijde na své. Minimálně má sestřička si bude moci užívat života jako jedináček. Nepochybně ve svatebním stanu vládne panika, ale to už mám zámeček dávno za zády a jedeme směrem letiště. Falco mě vítá alespoň zvuky z kufru a já mám teď jedinečnou příležitost se převléci ze svatebních šatů. V tašce je opravdu vše, odličovadla, náhradní oblečení cestovní průkazy i letenky se zajištěným místem pro Falca i mé oblíbené cennosti a balíček s vybranými penězi z mého účtu.
„Doufám, že máte vše princezno. Snad jsem nic nezapomněl. Doufám, že jste se rozhodla správně. Klidně se můžeme ještě otočit." Mrkne na mě řidič skrz zpětné zrcátko. Zasměji se.
„Ani nevíte, jak jsem šťastná, že si toho namachrovaného šlechtice nemusím brát." Opravdu, nikdy jsem nebyla šťastnější. Když se už řidič věnuje pouze řízení, tak se převléknu. Svatební šaty hodím kamsi pod sedačku a vlasy si stáhnu do culíku. Odlíčím se a nasadím si na hlavu kšiltovku. Jedeme ještě chvíli, než zastavíme před letištěm.
„Děkuju za odvoz. Těšilo mě." Poděkuji řidiči, než si od něj vezmu kufr a Falca.
„Tak co Falco? Připraven na dobrodružství?" oblízne mi obličej a já to mohu brát jako jednoznačnou odpověď. Usměju se a ještě než vkročíme mezi dav lidí, kteří stejně jako já utíkají z této divné země nasadím Falcovi náhubek. Přes záda si přehodím batoh, jednou rukou chytím kufr a druhou vodítko s Falcem. Rychlými kroky se vydám do útrob letiště. Dlouho se motám mezi cizinci, než se konečně dostanu tam kam potřebuji.
„Dobrý den, potřebuji pomoct s hledáním letu do Ottawy. Měl by letět za hodinu, ale nikde ho tu nevidím." Vyčerpaně se opřu o přepážku a zoufalství z očí mi musí téměř sršet. Ukážu ji letenku a povolení pro Falca, že se jedná o asistenčního psa. Nebudu tvrdit, že to je plně legální, ale nenechám ho zavřeného x hodin v zavazadlovém prostoru letadla. Paní se na mě ani téměř nepodívá, pouze shlédne letenku a povolení a ukáže na jedno konkrétní odbavení. Nikdy jsem nebyla takhle daleko od domova bez svých pomocníků a začínám si plně uvědomovat, jak je těžké se o takovou princeznu starat, i jeden tenhle kufr se dost pronese. Natož když mi jich táhnou ještě víc. Odbavení naštěstí proběhlo bez problémů a nemusím jít do žádné kanceláře a sundávat si všechno oblečení, kdybych náhodou měla u sebe, byť jen láhev s vodou.
„Osmnáctiletá Chantay Roxana Montgomery dnes utekla ze své vlastní svatby. Pohádková svatba, kde si mladá princezna měla vzít uznávaného syna barona Benneta se rozplynula s odbitím dvanácté hodiny. Princezna prý dlouho váhala a s odbitím hodin utekla do předem připraveného vozu. Vypadá to, že utíká ze svého dosavadního života. Musíme řici, že princeznino chování se vyšší šlechtě nelíbilo už v minulosti a velice neradi musíme připomenout, že pokud si princezna Chantay mladého barona nevezme, tak její místo zabere brzy mladší dcera královské rodiny, princezna Celesta." Může to prokristapána někdo vypnout? Letištní televize si vůbec nevšímám, dokud neuslyším své jméno. Už jsem dokonce i v televizi, ach jo. A víte co? Jen ať si Celesta všechno vezme. O nic nestojím.
„Podle jistých zdrojů máme za to, že princezna utekla s jiným dlouhodobým partnerem. O jejím zmizení vás budeme nadále informovat." To opravdu bulváry neumí nic jinýho? To je ještě horší než příšerný. Dále radši neposlouchám, jisto jistě vytáhnou všechny mé aférky na plesech či mé jiné nevhodné chování. Věřím, že mají poličku s kazetami s mým jménem. Popisky typu – princezna Chantay opitá v kašně – nebo – princezna Chantay přistižena ve striptýz klubu – se tam rozhodně vyjímají a od teď tam mají i moje – princezna Chantay utíká z vlastní svatby. Já snad ani nevím co je lepší. Na mou obhajobu, do toho klubu jsem se dostala omylem, chtěla jsem do toho vedlejšího kde se jen pilo. Během chvíle otevřou tunel, ukážu letušce letenky a až na nepříjemné pohledy vůči Falcovi můžu normálně projít a konečně zapadnout do své sedačky v první třídě s číslem jedna. Falca uložím pod mé nohy sice bych ho nejraději posadila vedle sebe, ale budu aspoň trošku respektovat palubní řád. Podložím si polštářem hlavu a spokojeně si oddychnu. Nikdo mě neodchytil a nedonutil se vrátit, nikdo mě snad ani nepoznal a nikdo mě snad ani nebude pronásledovat do Ottawy.
„Tak co Falco? My jsme to opravdu udělali. Taky se tak těšíš? Už jen z představy, že poznám své další příbuzné, kteří se vzdali svého šlechtického titulu se mi zvedají chloupky za krkem. Tetička bydlí v nějaké vesničce kousek od hlavního města. Jsem zvědavá jak to teď bude. Budeme se muset zařadit do normálních kolejí. Normální střední škola, normální lidé, práce, problémy." Pohladím Falca mezi ušima, sledujíc okolí z okna. Vzlétáme, teď to doopravdy přichází. Odcházím ze svého rodného města. Londým se pod námi rapidně zmenšuje, pomalu mizíme mezi mraky a brzy plujeme po obloze jako koráb, který patřil kapitánu Hookovi.
Sbohem Londýne!