Něžný polibek

4.část

„Slečno, vstávejte. Budeme přistávat." Probudí mě letuška, když spěšně obchází všechny spící pasažéry. Párkrát zamrkám očima, než se plně rozkoukám. Spokojeně sleduji, jak se nám město více přibližuje až ho mám téměř na dosah. Teď má matka velmi malou pravděpodobnost, že mě najde. Jsem téměř sedm hodin letu od Londýna, a tak daleko snad ani nikdy necestovala. Letadlo po chvíli klesne na ranvej a my se konečně ocitneme všemi kolečky na zemi. Letadlem se ozve hlasité tleskání a jásot, že jsme živí a zdraví. Také tleskám. Letadlem jsem předtím létala často, ale vždy rodinným letounem, které bylo opravdu jen pro pár vyvolených. Pilot byl rodinný přítel a letušky byli spíše služky, které rodina zabalila sebou. Když se letadlo vyprázdní pomalu vystoupím i já a nadechnu se kanadského vzduchu. Chladný vánek mě pohladí po tváři a já ihned zalituju, že mám na hlavě kšiltovku, a ne třeba beranici. Na studené počasí jsem z Londýna zvyklá, ale v tohle roční období tam už opravdu tolik chladno není.
„Falco, tak jsme tady. Doufám, že tu už tetička čeká. Nevím kde bych ji jinak hledala." Pár lidí se za mnou otočí zřejmě proč si povídám se psem, ale naučila jsem se zvědavé pohledy ignorovat. Delší chvíli stojím u jezdící pásu se zavazadly, než konečně zahlédnu ten svůj. Jakmile se vymotám z letiště, tak téměř celé město je už pod rouškou noci, ulice osvětlují pouliční lampy a ulice jsou přeplněné svítících, troubících aut. Tak a kde teď stojí to moje? Samozřejmě nemůžu čekat limuzínu, nejsem doma, ale teta se strejdou také jsou docela za vodou. Doufám, že bude mít aspoň vyhřívané sedačky v téhle zimě bych to ocenila.
„Chantay?" prudce se otočím až téměř narazím do pleci koně. Koně? Ustoupím o krok vzad a při pohledu vpřed mi téměř spadne brada až k zemi. Tohle opravdu nebude mít vyhřívané sedačky. Hledím na kočár tažený dvojspřežím. Trošku jiným, než jsem zvyklá z předváděček, ale přesto krásným. Bílé koně, na které jsem zvyklá vyměnily za dva vysoké hnědáky. Letmo pohladím koně po nozdrách a usměju se na paní, která mě oslovila.
„Teto Amando? Tak ráda tě vidím." Je opravdu dlouho co ještě jezdili se strejdou na naše bály a navštěvovali nás každý rok. Milý úsměv mi stále hraje na tváři i mezitím co se snažím vytáhnout svůj kufr i Falca nahoru.
„Pořádně jsi vyrostla, pamatuju si jak jsme spolu pekly bábovku. Ta zástěra ti moc slušela..."zasměje se své vzpomínce, usadím se vedle ní a kočár se dá do pohybu. „...víš o tom, že jsi snad na každém kanále? I tady o tvém útěku všichni mluví. Naštěstí tě nikdo pod oblečením puberťačky hledat nebude. Aspoň zatím. Proč tě vlastně tohle všechno napadlo, nelíbil se ti snad život princezna? " klapot kopyt se rozezní po okolí a každý člověk se na nás byť jen koutkem oka koukne. Zřejmě ani tady není kočár tažený koňmi zas tak běžný.
„Teti, tohle je rozhodně na delší povídání. Doufám, že to stihnu dřív než zaparkujme u vás. Kvůli tomu, že jste nás tento rok nenavštívili o tom nemůžeš vědět, ale jedno ráno mi matka hodila na postel pět fotek nezadaných bohatých šlechticů..." zabraná do svého vyprávění popisuji snad každou chvíli od výběru ženicha, nevynechám žádné podrobnosti ani o mých skandálech. Dokonce i když jsem se spíše prořekla ji sdělím veškeré informace o novináři.
„...odvoz mi naštěstí pomohla sehnat Celesta, jelikož na mém telefonu matka sedí jako ostříž. A takže vlastně díky ní jsem tady. Ať se tam v Anglii klidně staví na hlavu a dělají následkyně z koho chtěj." Rozhodím rukama čímž tomu dodám teatrálnost. Kola kočáru se pomalu dostávají z asfaltu na lesní cestu. Koně začnou řehtat a z dálky jim někdo odpovídá.
„Už jsme skoro tam. Víš vůbec proč jsme se odstěhovali sem? Také jsem utekla. Můj muž není šlechtické krve a rodina pořád chtěla náš rozvod. Tak jsme utekli a je nám tu dobře. Šlechtický původ jsem vyměnila za koně a nadýchané róby za montérky. Bude se ti tu líbit neboj. Zatím ti dáme dva týdny na aklimatizaci. Můžeš se naučit jezdit na koních nebo prolejzat mejdany v městě. Ale potom budeš muset nastoupit do školy. Už jsme tě na jednu přihlásili, ale kdyžtak si můžeš vybrat jinou."
„To je dobrý, děkuji. Myslím, že bude dobrá." No jen doufám, že se nejedná o křesťanskou školu a po vystudování ze mě nebude jeptiška. Dále tetičky povídání moc neposlouchám a kochám se přírodou. Doufám, že tu mají v blízkosti aspoň dobrou kosmetičku. A jak to vůbec funguje v baráku bez služebných? To musí všechno dělat ti co tam bydlí? No zřejmě to brzo zjistím. Doufám, že po mně nebudou chtít příliš mnoho práce. A co tedy mají za auta? Doufám, že mi dají nějaké k používání, abych se měla, jak dostat z tohohle lesa.
„Jsme tady. Vítej doma. Obstarám koně a pak ti půjdu ukázat zbytek domu, zatím ti Dorian pomůže vytáhnout kufr do tvého pokoje." Možná jsem přeci jenom očekávala větší luxus než statek se stájemi. Celé to tu voní čerstvým senem a přírodou a celkově na mě dýchá příjemná atmosféra, která v našem zámečku byla cítit pouze o vánočních svátcích kdy matka musela na pedikúru. Stále zaraženě vystoupím z vozu a vytáhnu poněkud neomaleně své zavazadlo.
„Zlato, jsme tady!" zvučný hlas tety se rozezní do prostoru, Falca chytím za obojek jen aby se strýčka nelekl.
„Chantay? No tak tomuhle nikdo nebude věřit. Ty jsi, ale vyrostla. A kdo je toto? Ten se zdejším fenkám bude zamlouvat." Vtáhne mě strýček do náručí, přičemž stíhá i drbat Falca. Ani nestihnu odpovědět a už mě táhne do stáje.
„Kufr tu nech, potom se uklidí. Musím ti je všechny ukázat." Rychle prolétáme stájovými dveřmi, prostor kolem vyplní koňské řehtání a je vidět, jak při něm strýčkovi zasvítí oči. Je vidět, že pro koně žije a jejich přítomnost ho velmi těší. Líbí se mi tento přístup ke koním. Mají potřebnou lásku, věnovaný čas a určité pouto k člověku, který se o něj stará. Koně v zámeckých stájí mají vztah pouze k žlabu kam dostávají žrádlo a ti vyvolení k stájníkovi, který jim sem tam dá jablko. Po boku tažných ořů, kteří si zrovna vychutnávali svoji večeři, jsou ještě minimálně další tři těžký koně a dále ve stáji jsou ještě dva boxy. Do zadního moc vidět není, je tmavý, ale vypadá prázdně. Za to ten světlejší obývá nádherná ryzka. Je drobnější než ostatní koně ve stáji a jako jediná je na lehčí noze. Hlavu má ozdobenou překrásně zbarvenou lucernou. Zvědavě ke mně strčí čumák a zafrká jako kdyby se sama prosila o pohlazení.
„No není nádherná? Před měsícem jsem ji vyhrál v pokeru. Šestiletá klisna v plný síle. Jmenuje se Riot a jestli budeš chtít tak ji můžeš plně využívat, samozřejmě po dobu co tu budeš." Zasměje se a konečně všechny zní tak přátelsky a já se nemusím bát, že když něco špatně řeknu, tak mě vydědí. Stále koukám na Riot a bedlivě ji prozkoumávám pohledem než mě strýček chytne kolem ramen a do rukou mi strčí sedlo a uzdečku.
„Jízdárnu máme osvětlenou, tak dělej. Chci vidět jestli moje neteřinka ze zámku umí jezdit na koních." Musím uznat, strejdo, že ježdění bude asi ten nejmenší problém. Nevěřícně kouknu na sedlo a uzdečku a už teď vím, že tohle nedám. Řekla bych, že před boxem stojím celou věčnost než k mně zase přijde strejda tentokrát i s tetou.
„Neboj, ona nekouše. Jen ji nelochtej na slabinách, to trošku pokopává. Nasedlej a můžeme začít." Otevřou boxová dvířka a doslova mě vženou do boxu. Hodí hlavou a doslova čumí co se bude dál dít.
„Já bych ráda, ale tady došlo k nedorozumění. Já nikdy koně nesedlala. Nemám páru, jak se to dělá. Udělej to za mě." Vrazím mu sedlo zpátky a ustoupím několik kroků vzad.
„Holka moje nešikovná, co vás to tam na zámku učí, když neumíte nasedlat ani koně. Tak koukej." Bez dalších okolků začne sedlat a mně může akorát rozum stát, jak rychle ji má nasedlanou a kam se všechny ty popruhy musí zapnout.
„My od toho máme podkoní. Chci jet ven, přijdu do stáje, řeknu koho chci a za chvíli mi přivedou nasedlanýho koně. Je to tak poměrně jednodušší." Zasměju se než mě vyhodí do sedla a pomalu mě vyvede ze stáje na menší jízdárnu mezi barákem a dalšími budovami.
„Takže mi ukážeš, jak moc jsi zručná. Od tety jsem slyšel, že jezdíte převážně v dámském sedle, ale tady nic takovýho nevedeme. Podsaď zadem, narovnej se v zádech a hlavně se drž nohama. Snad chápeš. Nejraději bych tě vzal ven, ale přijela jsi docela pozdě a Dakota dneska už venku byla." Zavře bránu a i s tetou se opřou o bíle natřený plaňkový plot.
„Měj ji na otěži. Hele docela dobře se i shromáždí, tak si s ní chvilku pohrávej a ona se pak uzpůsobí sama." Po dlouhém krokování kdy jsem nespočetněkrát měnila směr pilovala si další jízdárenské dovednosti, jsme konečně naklusali. V tu dobu se z klidné klisničky stal drak. Nozdry se ji roztáhly a klisna každou chvíli frkala, draplovala na místě a občas se i snažila vzlétnout.
„Hlavně se drž. Zkouší si tě. Brzo bude normální. V C si udělej velký kruh a nacválej. A nepřekážej ji." Radí mi strýček, ale jeho rady jdou spíše kolem mě než, abych si z nich něco brala. Zrovna jsem měla plné ruce s nejživějším koněm na kterým jsem kdy seděla. V céčku jsem se nemusela ani snažit o použití holeně, stačilo trošku povolit otěže a Riot vyletí jako čertík z krabičky. A to doslova. Místo dopředu vyskočila všemi čtyřmi do vzduchu a až poté se rozcválala. Bohužel už beze mě, já se vznášela někde mezi nebem a zemí. Kupodivu opravdu funguje to, co říkávala naše kuchařka, nahoru nepoletíš a dole tě najdou. A snad i díky tomu brzy mé tělo našlo místo dopadu. Musím vypadat komicky jelikož mám nohy, ruce roztažené jako padlá hvězda a opravdu delší dobu tak ležím, než se mé tělo vzpamatuje. Do očí se mi nahrnou slzy, ale rychle je zaženu. Takhle jsme na zámku nikdy nejezdily. Občas když měl trenér dobrou náladu jsme byly na jízdárně a něco málo se učily, ale jinak šlo většinou o uprav si ty šaty, narovnej se, usmívej se, nespěchej. Já tu prožívám docela velkou krizi, zatímco ti dva se velice baví. Pomalu se vydrápu na nohy a než odchytnu Riot celou dobu slyším hlasitý smích tety a strýčka. Vždyť říkám, že to bylo vtipný. Docela se nedivím, že ještě nemají děti. Srdce mi buší ostošest, v uších mi lehce píská a tělo vypovídá většinu činnosti. Plíce mi nepobírají téměř žádný objem kyslíku, ale přesto se snažím svědomitě držet rozlítaného koně. Obecně si připadám, že přese mě přeběhlo stádo volů. Smích pomalu utichá a jde ke mně jeden pár bot.
„Ale notak Chantay, zvedej se. To nic není, jen sis vyrazila dech. Pojď, zkusíš to znova. Chybami se člověk učí. Musíme tě zocelit jinak se nedožiješ dalšího týdne." Znovu mě strejda vyhodí do sedla a já poté co naberu dech konečně správně, bez dalšího pádu nacválám.