Něžný polibek

5.část

Dva týdny utečou jako voda a mě čeká první den v mé škole. Kupodivu jsem tento čas využila k učení se ježdění na Riot a noční klub jsem navštívila jen jednou i přestože mě to dřív táhlo neskutečně. Možná to bude tím, že to skončilo neskutečnou kocovinou, ale co už.
„Chantay, vstávej. Nechceš přeci první den přijít pozdě." Laskavý hlas a studený čumák nalepený na mém obličeji se mě snažily vzbudit už hodnou chvíli a já až teď byla schopná otevřít oči a zamžourat do potemnělé místnosti. Protáhnu se a pohladím Falca po čumáku.
„Dobré ráno." Zachraptím ke svému psímu parťákovi a protáhnu se ještě jednou. Celé mé tělo mě bolí, jelikož jsem se včera do noci učila s Riot skákat. Už od začátku toho měla Riot plné zuby a já tedy plné ruce.
„Dobré ráno, teti udělala jsi mi ty muffiny a kakao?" pozdravím, když scházím schody a zaručí mi v břiše. Obvykle mi na zámku nosili snídani až do postele, ale začínám si zvykat, že ne každý mě chce obskakovat. Ovšem za pokus nic nedám.
„Jasný, kakao je v poličce, mlíko v ledničce a muffiny jsou v pytlíku. Jestli, ale nestihneš odvoz tak si to budeš muset zařídit jinak." Nad její poznámkou se jenom uchechtnu a vezmu si z pytlíku jeden muffin. Falca pustím ze dveří a sama se znovu odeberu do svého pokoje. Dostala jsem útulný podkrovní pokoj s vlastní koupelnou a střešním oknem. Nemám si na co stěžovat. S chutí jím svoji snídani a dlouze koukám do šatníku. Naštěstí mě tu nikdo nezná, takže nejlépe to tak musí zůstat, aby mě matka nenašla dlouhou dobu. Kožená bunda nebo džínová? Nebude mi v tom zima? Určitě ne. Kožená bunda vyhrává, prosím aplaus. Rychle se doupravím, popadnu tašku a seběhnu schody. Prosím pěkně, tohle princezny taky nedělají. V předsíni si nazuji tenisky a vyjdu z baráku. Mezi stromy na silnici už zahlédnu zelený autobus, ale než tam doběhnu už je dávno fuč.
„Sakra." Zakleji a kopnu do dřevěné lavice na nástupišti. Jsem zadýchaná a zpocená. A on ani nepočkal. Vůbec se mi nelíbí představa, že půjdu pěšky, ale bohužel mi nic jiného nezbývá. Rychlým krokem se vydám podél silnice, ale kupodivu to není ani zdaleka tak rychlé a pohodlné jako sedět na zadku a nechat se vézt.
„Chceš někam hodit?" leknutím vyskočím do vzduchu a až potom se otočím za zvukem. Fakt jsem si nevšimla toho, že vedle mě zabrzdilo auto? Pohled mi spočine na zeleném teréňáku a na modrookýho blonďáka čumícího z okýnka.
„Ráda bych řekla, že mi to pěšky stačí, ale to bych tam došla tak příští týden. Jedeš do města? Potřebovala bych hodit ke škole. Myslím, že je to nějaký Jungmannova Obchodní akademie nebo něco takového." Omluvně se na řidiče usměju a sednu si na místo spolujezdce. Řekla bych, že může být tak stejně starý jako já. Ale nejsem si jistá.
„Shodou okolností do tý školy chodím taky, takže žádný problém." Zasměje se a vyjede.
„Ještě jsem se nepředstavil, jsem Mike. Kapitán školního fotbalového týmu Žraloci. K vaším službám." Kapitán fotbalového týmu? Takže smetánka školy, pokud hádám dobře.
„Těší mě, Miku..." uznale pokývu hlavou, než se dám do smíchu. „...já jsem Chantay. Ta, co bude poprvé ve škole." Poslední větu nechám spíše doznít za pološeptu.

„Takže první den v nové škole viď? Navíc máš zvláštní přízvuk, žeby angličanka?"
„Bohužel, na obě otázky." Cesta se kolem nás vine jako had, všude samé stromy a sem tam na okraji lesa vidím pást se srnu. Tady je ta příroda úplně jiná, než na jakou jsem zvyklá z mojí rodné země. Po půlhodině jízdy lesem konečně vidím civilizaci a během chvíle už vidím i naši školu. Tohle bude sakra těžký.
„Tak už jsme tady. Chceš zavést do ředitelny, stejně se mnou chce říďa mluvit." Opatrně vystoupím z auta, téměř jako bych se bála že mě ta škola sežere. Neměla bych být ráda? Utekla jsem od rodičů a zrovna teď jdu poprvé za svůj život do školy. Už žádné učení doma. Dobře, možná jsem to trošku přecenila. Možná domácí výuka nebyla tak špatná na to, abych s ní musela seknout. Možná se i tady dá najít domácí učitel co mě připraví na složení maturity. Nervózně přešlapuju na místě a očima hledám únikový východ.
„Nepanikař. Je to jenom škola. Předpokládám, že stejná jako ta tvoje bývalá."
„Tos to špatně pochopil. Já nikdy v žádný škole nebyla. Akorát na přezkoušení každý půl rok." Snažím se spolknout vzrůstající knedlík v krku a stále upřeně koukám na nápis Obchodní akademie nade dveřmi. Název školy se nádherně vyjímá nad staře vypadajícími dveřmi. Od mala chodím po všech zámcích a galeriích, muzeích a všude kde podobně staré artefakty ukládají, ale nikdy by mě nenapadlo, že někde za velkou louží se takovéto historické artefakty ještě používají. V Anglii bylo na začátku století mnoho starých budov přestavěno, tohle opravdu neznám. Pomalu procházíme dveřmi a můj pohled zaujme obrovské klepadlo ve tvaru hlavy vlka. Troufla bych si říct, že i propaluje kovovým pohledem každého kdo kolem něj projde.
„Neboj, bude to dobrý." Poplácá mi Mike rukou po rameni a už se hrne skrz studenty dlouhou chodbou.
„Super." Dostane se z mého hrdla pouhé lehké zasyčení následující tunu potu, co mi vyrašila na čele. Musím se vzchopit. Nádech, výdech. Tohle nebude o nic jiný než veškeré bály, které jsem prošla. Už s troškou vráceného sebevědomí se vydám za Mikem, který už dávno zmizel mezi davem studentů. Nakonec ho doženu u dalších starých dveří. Mám ještě přístup k rodinnému účtu? Že bych jim zaplatila tu hodně potřebnou rekonstrukci.
„Zdravím." Po vstupu do dveří už mě propaluje minimálně pět párů očí. Hned se cítím líp.
„Miku, chtěl jsem s tebou mluvit o reprezentaci naší školy. Opravují nám hřiště, takže určitou dobu nebudete mít kde trénovat..."zbytek konverzace mi jen plyne kolem uší a spíše mě zaujmou dekorace této místnosti. Všude lovecké trofeje. Od veverek až po medvědí kůže. I my jsme chodili na lovy. Já tedy většinou na tajno, jelikož se matce nelíbilo, aby následnice jejího rodu běhala na koni po lesích a chytala lišku.
„Pardon za zdržení, ty musíš být Chantay Montgomery že?" když ke mně našedivělý pán začne mluvit pouze s úsměvem kývu hlavou.
„Rád tě poznávám. Takže tedy máš rozvrh, učebnice, plánek školy, ale pro jistotu ti nechám na první den Mika jako průvodce. Užijte si to." Celou dobu žvaní, a nakonec nás nestydatě vytlačí z ředitelny. Ano, nejlepší první dojem. Stále ještě koukám na dveře, když do mě někdo vrazí, všechny učebnice se mi rozutíkají po chodbě a můj rozvrh hodin je taky ty tam. Skvělý. Naštvaně se narovnám a zpražím celou skupinku pohledem.
„Čum na cestu, krávo." Bože takhle otravný smích už dlouho nikdo neměl.
„Ty čum na cestu. Co si myslíš? Stála jsem přede dveřmi, zatímco vy máte celou volnou chodbu, hvězdo." Zasyčím na blondýnu v růžových šatech a udělám krok směrem k nim.
„Slyšíš něco? Já tu slyším jen bzučet nějaký otravný hmyz."
„I děti ve školce jsou míň trapný."
„Ty to asi nechápeš, holčičko, my jsme tady někdo. Takže si dej bacha na to, co ti vypadne z tý tvojí nevymáchaný držky." Stále si drží úsměv na tváři, ale pomalinku už je v hlase slyšet nenávist. Jen se hlasitě zasměju, otočím se na podpatku a odkráčím směrem za Mikem a jejich partičku nechávám daleko za sebou. Ta blondýna ani snad nestojí za víc pozornosti.
„Tak tady bude tvoje první hodina. Tu máme každý pondělí spolu, takže si můžeš sednout ke mně, jestli chceš. Já Jakoba přesunu." Udělá komický obličej a oba se zasmějeme.
„Dobře, tak ta nám začíná až za nějakou chvíli. Ukaž mi to tady dál."
„Ok, takže tamhle je zkušebna. Najdeš tam veškerý vybavení do orchestru či na jiné trénování hudby. Umíš na nějaký nástroj?"
„No docela dobře zvládám klavír a housle." Mávnu nad tím rukou a radši ho rychle táhnu pryč, než ho napadne, abych něco zahrála.
„Super, to bude zástupkyně ráda. Moc talentů tu nemáme. Támhle je tělocvična a venku je fotbalový hřiště i s běžeckým oválem. No a když tudy půjdeš do leva, tak se ocitneš v jídelně. A docela vaří i dobře." Procházíme celou školu až to na tu naší společnou hodinu vlastně vůbec nestíháme.
„Clark není mírumilovnej na opozdilce, takže to vidím dneska na pauzičku od učení a já ti tu aspoň můžu ukázat něco zajímavého."
„To beru." No a tak i přestože jsem se na svůj první den ve škole ohromně těšila, jsem ho radši strávila pobíháním po městě, ochutnávání místních specialita navštěvování těch nejrůznějších míst. Vždyť přeci, ta škola nikam neuteče.