Just a love story (Draco Malfoy)

-Tak promiň-

,,Ellie?..." za dveřmi se stále ozýval jeho smutný a lítostný hlas. ,,Otevři... Hned." Jeho nálada se ale v polovině věty změnila, jako by mi přikazoval co mám dělat. ,,Okamžitě otevři ty zatracené dveře!" Bouchl pěstmi do dveří a já myslela, že zešílím. Bála jsem se ho. Bála jsem se, že vtrhne do pokoje jako FBI a ublíží mi. Po tváři mi začaly stékat slzy, které bohužel nešly zastavit, jako jindy. Když Dracovi došlo, že neotevřu, naposledy bouchl vší silou do dveří. Pak už šly slyšet jen naštvané kroky odcházející pryč. Sesypala jsem se k zemi, zády se opřela o postel a hlavu si položila na dřevěný rám obepínající matraci. Celé tělo se mi klepalo, jako bych umírala zimou. V pokoji bylo ale teplo a já byla dost oblečená na to, aby mi nebylo chladno. Věděla jsem, že na mě Draco nebude mít dobrý vliv. Nikdy jsem z toho neměla dobrý pocit. Nikdy jsem z něho neměla dobrý pocit. Už jsem si ho docela oblíbila, do prdele já se dokonce zamilovala. Přesto jsem celou tu dobu v hloubi duše věděla, že to není dobré, přátelit se s někým jako je on. V hloubi duše jsem věděla a očekávala, že to takhle nějak dopadne. Přece jenom to je pořád Malfoy.

Z mých hlubokých myšlenek mě vyrušilo opětovné zaklepání na dveře, tentokrát už klidné. Trhnutím jsem zvedla hlavu a neodvážila se ani o milimetr pohnout. Jen jsem vystrašeně zírala dveře a čekala, jestli promluví. Delší dobu se nic nedělo a bylo hrobové ticho. ,,Ell? Vím že tam jsi..." Byl to ženský hlas, takže to mě alespoň trochu uklidnilo. Rychle jsem setřela všechny slzy z obličeje a pomocí mávnutím hůlky odemkla dveře. Pomalu se otevřely a stála tam osoba, kterou bych tam nikdy nečekala. Stejně vysoká, černovlasá holka. Pansy. Zavřela za sebou dveře a sedla si na zem vedle mě. ,,Slyšela jsem Dracův křik. Je všechno v pohodě?" Podívala se na mě s lítostně povytaženým obočím. ,,Tak ráda bych řekla ano..." Objala jsem své nohy a položila si hlavu na kolena. Pansy se taky o dost změnila. Dřív to byla taková ta holka, která se všem jen vysmívala. Za všechno. Prostě byla to taková ta Zmijozelská queen. Ale teď? Teď vám vždy pomůže, když vám je nejhůř. Úplně vždycky. ,,Proč se tak chová?..." Setřela jsem si slzy z obličeje, stejně hned začaly stékat nové. ,,Protože tě miluje..." Na chvíli se mi zatajil dech. Zvedla jsem hlavu a koukla se na Pansy. ,,Hh. Co že mě?" I přes všechny ty slzy a úzkost jsem se tomuhle musela zasmát. ,,Miluje tě, Ell." Úsměv mi hned sklesl když jsem v jejich očích viděla, že to myslí vážně. ,,Tak proč to před chvílí znělo, jako by mě chtěl zabít?..." Pansy jen nadzvedla ramena a dala mi pramínek vlasů pryč z obličeje.

Bylo něco kolem 0:45 a my jsme stále neukončily naší debatu. ,,A jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že miluje zrovna mě?..." Podívala jsem se jí hluboko do očí a přikrčila obočí. ,,Nelže.." Rychle jsem se koukla na dveře, od kterých přicházel ten známý hlas. Ulevilo se mi, když jsem viděla že to je Blaise a ne Draco. Jen jsem se na oba nechápavě podívala. ,,Tobě nepřijde divné, proč se s tebou Draco tak moc začal bavit? Proč myslíš, že se vás pořád snažím dát dohromady? Miluje tě, Ellie..." Blaise se na mě roztomile usmál a já jen přetočila oči a lehla si na záda na zem. ,,To je snad jenom zlý sen..." Očima jsem postupně lustrovala všechny záhyby na stropě. ,,No, myslím že teď už půjdu. Nejsem zvědavý na ty vaše holčičí řeči." Zasmál se a rychlostí větru opustil můj pokoj.

Pansy po chvíli taky odešla a já zůstala ležet na zemi. Ale asi po pěti minutách mi začala být ukrutná zima a peřina tomu moc nepomohla. Zvedla jsem své unavené tělo ze země, popadla hůlku a vydala se do společenské místnosti ke krbu. Vzala jsem si taky jednu ze svých nejoblíbenějších knih a teplou pletenou deku se znakem Zmijozelu. Sedla jsem si před pohovku blíž ke krbu a zády se opřela o její popředí. Sedla jsem si do tureckého sedu a přikryla si nohy dekou. Rozevřela jsem knihu na rozečtené straně a hůlku si položila vedle sebe, pro případ nouze. Začetla jsem se do knihy a začala si podle ní představovat opravdový příběh. Nevnímala jsem ani trošku svoje okolí, měla jsem prostě svůj vlastní svět.

Zrovna jsem vběhla do nádherně rozkvetlé jarní zahrady, když jsem v dáli zpozorovala jakési výstražné světlo. Bylo to jako další bouřka, kterých na jaře proběhne kolem opravdu hodně. Ale bylo to jiné. Na rukou jsem začínala mít husí kůži a po zádech mi bezdůvodně běhal mráz. Cítila jsem se, jako by se blížilo nějaké nebezpečí. Ale ono to bylo vlastě naopak. Najednou to přišlo a-

,,Co to čteš?" Málem jsem dostala infarkt, když jsem byla začtená a v napětí čekala, co se v příběhu stane dál. Odskočila jsem snad o půl metru na stranu a poté slyšela jen jeho smích. Povědomý smích. Koukla jsem se doleva, na stranu, odkud ta otázka přišla. Zkameněla jsem a pohled upřela do jeho studánkově modrých očí. ,,Co tak koukáš?" Zasmál se vlastnímu vtipu jako vždy a sedl si vedle mě. ,,Ne jen čekám jestli na mě zase začneš řvát." Zahleděla jsem se zpátky do knihy a přetočila na další stranu. Snažila jsem si hrát na arogantní, snažila jsem se všechen ten strach potlačit co nejdál a nedat to najevo. ,,Promiň..." Poklesl hlasem a smích ho hned přešel. ,,Nemyslel jsem to tak... Vlastně jsem ani nevěděl co dělám..." Koukla jsem se mu hluboce do očí a pousmála se. Úsměv mi vrátil a hned potom upjal svůj zrak na plápolající oheň v krbu. Zaklapla jsem knihu a opatrně položila hlavu na jeho rameno. Opřel si hlavu o tu mou  a chytil mě za ruku. Stejně jako předtím.

,,Víš, Ellie... Než jsem tě poznal, myslím jako doopravdy poznal, myslím tento rok. Bylo to pro mě snad to nejhorší období v celém mém životě... Už jsem neměl z ničeho radost, všechno mě nudilo, nic mě nebavilo... Ale pak ses ukázala ty a z ničeho nic se mi navrátila chuť do života... Cítím se s tebou- jinak... Jinak než třeba s Pansy nebo Blaisem... S tebou se cítím v bezpečí..." Druhou rukou jsem mu pročesávala vlasy, ale stále ho poslouchala. ,,Ty si jen myslíš, že ze mě všichni mají respekt a ze všech stran jsem milován. Ale není to tak... V životě mi nikdo neřekl třeba že mě má rád, nebo že jsem pro něho důležitý. Proto se schovávám pod maskou toho namyšleného Zmijozelského prince, aby nikdo nezjistil jak mě může zranit a pak toho nevyužil... Vlastně nemám nikoho... Na všechno jsem sám..."