Love, don't break me...

Kapitola 14.

INFO: U minulého dílu došlo k mýlce v čísle kapitoly. Byla to skutečně třináctá kapitola, kterou jsem omylem publikovala jako čtrnáctou. Snad už je chyba opravena a tady je další část. Tentokrát opravdu s číslem čtrnáct. :)

Pokud Draco Malfoy věděl o záměru svého otce, rozhodně to na něm nebylo poznat. Prvního září měl sbalené všechny věci ve velkém kufru zmenšeném tak, aby se mu vešel do kapsy. V půl jedenácté se přemístil na domluvené místo a společně s Potterem prošel přepážkou na nádraží King's Cross v Londýně. Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo zatím poloprázdné. Většina studentů přicházela k vlaku až těsně před jedenáctou, Harry to tak vlastně dělal také. Bohužel už pak neměl ten luxus, aby si mohl vybrat, kde bude sedět. Proto se nechal Dracem přesvědčit, že by mohli dorazit dřív a vybrat si pohodlné kupé jen pro sebe. Netřeba dodávat, že Draco navrhl několik zajímavých činností, kterými by si mohli cestu do Bradavic zkrátit.

Vybrali si kupé v posledním vagónu téměř na konci chodby.

„Je zvláštní, že je to tu tak prázdné." řekl Harry, když se posadil a podíval se z okna na nástupiště.

„Je ještě brzy." pokrčil Draco rameny.

Harry sena Draca zkoumavě podíval. Malfoy se tvářil znuděně jak bylo jeho dobrým zvykem. Nevěnoval pozornost ničemu zvláštnímu, prostě seděl na sedadle, nohu ledabyle hozenou přes druhou, jeden loket opřený o hranu okna a tvář přitisknutou k ohnutým prstům. Vypadal jako vždycky, upravený, elegantní a blazeovaný. Harry naproti němu byl velice zaujatý tím, co se dělo venku za oknem. Nikdy tu nebyl tak brzy, aby mohl pozorovat rodiče, doprovázející své ratolesti k vlaku. Nyní sledoval slzící matky a starostlivé otce, jak objímají své děti a loučí se s nimi, pomáhají jim se zavazadly a klecemi se zvířaty nebo mávají těm, kteří už ve vlaku našli své místo.

„Kde máš Cecile?" zeptal se Harry.

Draco sklouzl pohledem ke svému levému rameni, kde se neznatelně pohnula látka jeho saka. Bílá hlavička na okamžik vykoukla u krku svého majitele, krátce zasyčela a vyplázla jazyk, než se spokojeně vrátila do svého vyhřátého úkrytu.

„Hledal jsem ji celé ráno, rozhodla se, že musí prozkoumat každé zákoutí na panství. Téměř jsem odjel bez ní." postěžoval si Zmijozel, ale usmíval se. Za tu krátkou dobu, co drobného bílého hada vlastnil, si jej neuvěřitelně zamiloval. Když si myslel, že jej nikdo nevidí ani neslyší, mluvil na Cecile, jakoby mu mohla rozumět a předstíral, že chápe její syčivé odpovědi. Harry mu vysvětlil, že hadi nerozumní lidské řeči, ale dokáží pochopit gesta a mimiku v obličeji a někteří dokáží rozpoznat i citové rozpoložení kouzelníka, kterému patří, neboť s ním tráví spoustu svého času.

„Hele, to je Ron a Hermiona." ukázal Harry prstem ven a usmál se. „Půjdu je pozdravit." řekl a zvedl se. „Jdeš se mnou?"

„Přivítat se na veřejnosti s Ronem Weasleym?" vykulil oči Draco. „Ne, díky. Myslím, že nám oběma bude lépe, když se budeme stýkat, co nejméně."

„Dobře." kývl Harry, naklonil se ke Zmijozelovi, lehce jej políbil a řekl. „Hned se vrátím."