Love, don't break me...

Kapitola 22.

Harry běžel, co mu síly stačily a zastavil se až přede dveřmi do knihovny. Cestou vrážel do studentů a halekal omluvy, ale neměl času nazbyt. U dveří se zastavil, aby popadl dech, pak tiše otevřel, kývnutím pozdravil knihovnici a procházel mezi regály, dokud neuviděl rozčepýřenou kštici hnědých vlasů, jak se hluboce sklání nad objemnou knihou.

„Hermiono, potřebuju pomoct." řekl a přisedl si na volné místo u studijního stolu.

„Zase necháváš domácí úkoly na poslední chvíli? Mluvili jsme o tom, Harry, takhle to přece nejde. Slíbil jsi to..."

„Nejde o úkoly." přerušil ji Harry. Položil před ní Dracův dopis. „Přečti si to." řekl pak.

Dívka si převzala pomačkaný dopis, rozložila jej a pustila se do čtení. Jakmile se dostala až na konec, zamračila se, vzhlédla k Harrymu a pak se opět pustila do čtení. Harry ji celou dobu netrpělivě pozoroval a všiml si, že čte ten dopis i po třetí, snad aby si byla jistá, že si to přečetla správně. Hlavou mu probleskla myšlenka na to, jestli tímto způsobem zpracovává všechny čtené informace, protože když si vzpomněl na některé ohromné bichle, ve kterých měla často zabořený nos a představil si, že je čte třeba třikrát po sobě, zasloužila by si Merlinův řád za nejvyšší počet přečtených stránek z bradavické knihovny.

„Harry, to je mi líto." povzdychla si, když dočetla.

„Nechci, abys mě litovala. Řekni mi, že existuje způsob, jak tomu zabránit." vyhrkl Harry.

„Co, prosím?"

„Hermiono, jsi moje jediná naděje."

„Harry, tady jde o jedny z nejstarších kouzelnických zákonů."

„Ale ty se v pravidlech vyznáš líp, než kdokoliv. Prosím, Hermiono. Nemůžu o něj takhle přijít." řekl zoufale.

Hermiona si povzdechla. Natáhla ruku přes stůl ke svému kamarádovi a stiskla tu jeho. Harry vypadal na zhroucení, možná i proto, že celou cestu běžel. Nemohla ho v tom nechat. Věděla, už byla rozhodnutá pomoct. Jen si nebyla jistá výsledkem.

„Udělám, co můžu. Podívám se, jestli neexistuje nějaká skulina v zákonech, ale Harry, nic ti neslibuju."

„Děkuju." vydechl Nebelvír s úlevou. „Děkuju moc."

* * * * *

Nebelvír o dopise ani dokumentech, které měl Draco odeslat se Zmijozelem nemluvil. Vůbec o tom nemluvili. Harry se o tom nechtěl bavit, stačilo, že na to musel neustále myslet. Když byl s Dracem, chtěl si užít každou vteřinu. Trávili spolu teď mnohem více času než kdykoliv předtím. Často odcházeli ke hranicím pozemků a na kouzlem vyhřáté dece v tichosti studovali nebo se na tribunách famfrpálového hřiště, v objetí, dívali na trénink svých protihráčů. Nesedali si ke kolejním stolům, každý den obsadili jeden z těch menších, v hodinách sedávali vždy u sebe a ve společenské místnosti si vždy zabrali lenošku u krbu, která byla dostatečně veliká a pohodlná, akorát pro dva. Všichni, kdo dobře znali Harryho nebo Draca poznali, že je něco jinak. Dokázali říct, že se něco mezi nimi změnilo a přesto, že to navenek vypadalo jako dobrá věc, vnímali, že to v sobě nese pachuť něčeho jiného. Smutného. Konečného. Jediná Hermiona věděla, čím si ti dva skutečně procházejí a dělala, co mohla, aby našla nějaké východisko. Chtěla pomoci. Jen si tentokrát skutečně nebyla jistá, že je to v jejích silách.

Harry se držel své naděje. Snažil se získat nějaké informace i babičky svého malého kmotřence. O něm psala Andy pravidelně a Harry i Draco se často smáli, když jim popisovala, co všechno jí Teddy provádí a nemohli se dočkat, až jej znovu o Vánocích uvidí. Nyní to byly vzácné chvíle, když jejich obličej dokázal rozsvítit alespoň malý úsměv. Jenže ani Andromeda pro něj neměla příznivé zprávy.