One Shots-Larry- (Louis tops)

You are broken on the floor

Popis: Říká se, že láska je slepá. V tomto případě je možné tuto frázi použít. Neboli příběh, kde Louis je fascinován malým kudrnatým chlapcem, jenž nosí květiny ve vlasech, velké svetry a obvázaná zápěstí.

( Varování: Sebepoškozování. )

Do naší třídy chodí jeden chlapec. Říkám chlapec, přestože je to spíše kluk, ale když on tak někdy vypadá ještě na základku, a ne na střední. Nemyslím to zle, to vůbec, jen je.. trošku zvláštní.

Všichni ostatní mu říkají loser, šprt, nebo prostě ten divnej. Ale mně nějakým zvláštním způsobem přijde fascinující, až mě to někdy děsí. Pozoruji ho snad každou hodinu, jak jen sedí v první lavici a něco píše do toho svého hnědého deníku, který nosí všude sebou. Nechci říkat, že jsem se zabouchnul, ale je opravdu krásný. Můj nejlepší kámoš Zayn si teď ze mě dělá prdel, ale co už.

Má hnědé, kudrnaté vlasy, které většinou nosí svázané čelenkou, nebo květinovým věncem. Jeho kudrlinky mu ale i přes to padají do obličeje a zvýrazňují jeho ostré lícní kosti. A když se usměje, což se tedy stává opravdu málokrát, na tvářích mu vyskáčou roztomilé ďolíčky a tváře se mu zbarví do růžova. A páni, má snad ten nejkrásnější úsměv. Moc rád bych slyšel i jeho smích, ale to se mi ještě nepovedlo postřehnout. Má zelené oči, které kdyby nebyly pohaslé, zářili by jako lesní louka nebo pralesy. Občas o nich sním. Je malý, menší než já. A zatraceně roztomilý. Jeho hlas jsem slyšel jen párkrát, když mluvil s nějakým z učitelů, ale sám jsem se ho bál oslovit, abych ho jinak nevylekal. Je velmi stydlivý. A když řeknu velmi, myslím tím hodně.

Když jsem přestoupil, seděl vždy sám, jak v lavicích, na obědech, nebo v knihovně. Nikdo za ním nikdy nepřišel, ať vypadal každým dnem smutněji a smutněji. Na chodbách to bylo horší. Neustále do něj někdo narážel, dokonce shodil na zem. Ale on proti tomu nikdy nic neřekl. Jen si posbíral své věci a se sklopenou hlavou odešel. Každým dnem, když na něj koukám, je mi ho víc líto. Tvář má ztrápenou a v jeho očích tolik bolesti. Vždycky si říkám, že seberu odvahu a promluvím s ním, ale ještě jsem to nedokázal. Ani nevím proč.

Každé ráno chodí do školy pěšky, za každého počasí, i když silně prší a on pak musí sedět v lavici celý promáčený. Ani nevypadá, že by si toho všiml, nebo že by mu to vadilo. Jen se do své velké mikiny, kterou má častokrát až po kolena, zaboří ještě víc. Jakoby chtěl zmizet, jakoby by tady už nechtěl být. Nosí vždy jen černé džíny, které obtahují jeho vyzáblé nohy. Vypadá vždy tak hubeně. Jakoby každý jeho krok měl být tím posledním. Tak moc bych se ho chtěl zeptat, alespoň na tu pitomou otázku, zda nepotřebuje pomoct, zda je všechno v pořádku, ale...já nevím. Nevím, jestli bych se dokázal podívat do jeho zlomených očí. Několikrát jsem viděl, když se mu mikina nedopatřením vyhrnula trochu víš, jeho ovázaná zápěstí. Svíral se mi z toho hrudník, když jsem si představil, že si tento nádherný chlapec ubližuje. Nedokázal jsem se na to podívat.

Jsem zbabělec, vždycky jsem byl, a i když je očividné, že ho něco trápí, že jeho život není úplně v pořádku, ani nevím, co bych  mu řekl. Snad by se mnou ani nechtěl mluvit. Nemluví tady s nikým. Nemá přátele. Není nikdo, kdo by ho omlouval, když se nedostaví na vyučování. Sotva si někdo všimne, že chybí. Jen já vždy zvednu ruku a ohlásím jeho jméno, protože nikdo jiný by to pravděpodobně neudělal. A i když je to snad to jediné, co pro něj dokážu udělat, dělám to stále. Někdy přijde jen o hodinu pozdě, ale někdy chybí celé týdny. A mě se chce vždy brečet, když se konečně po dvou týdnech objeví ve dveřích, se svým deníkem v rukách, snad ještě větší mikině, většími kruhy pod očima a s dalším ovázaným zápěstím. Ani se to nijak nesnaží skrývat. Ze začátku ano, ale teď, když vypadá od každého týdne čím dále více vyčerpaně a zlomeně, je mu to možná jedno. Vždy pak nadávám sám sobě, že sakra, ten chlapec potřebuje pomoct. Jenže i učitelé vypadají, že si na jeho abstenci zvykli a žáci vždy utrousí nějakou poznámku, když projde okolo nich.