Megumiho otec

Máš vůli k životu nebo ke smrti?

Ležel jsem pohodlně uveleben na posteli a možná se mi i něco zdálo. V tom se prudce pohnul vzduch a já v šoku otevřel oči dokořán. Uviděl jsem zuby, nabroušené, a potom zbytek obličeje.

„Sukuno?" Vydalo ze sebe mé suché hrdlo. Zíral jsem do jeho rudých očí a potom „cvak", prostor okolo mě se změnil a já se ocitl v jeho vnitřní dimenzi. Celé mé tělo bylo v sekundě našponované a připravené na boj. Okolo jen černočerná tma, ze které se vynořila obrovská rudá hlava, jako hlava faraona s tělem lva.

„Sfinga?" říkal jsem si pro sebe. Zíral jsem nahoru na její majestátnost, hlavu měla vysoko nade mnou, její mohutné tlapy zakrýval stín. Promluvil na mě Sukunův hlas.

„Máš vůli k životu?"

„Nebo vůli ke smrti?"

To si jako hraje na sfingu a bude mi teď dávat otázky jako z řeckých bajek? Třeba v té době žil...napadlo mě. Proč by to jinak bylo tak teatrální? Nicméně tíha té dimenze, mohutnost sfingy a její těžká vzdálená kovová slova na mě docela zapůsobily. Sfinga čekala na odpověď.

„Rozvažuj, dobře, šanci máš jen jednu." Dodala sfinga a lehla si s tlapami před sebou, jako lev.

Na sucho jsem polkl. Když odpovím špatně, tak mě zabije. To mi bylo jasné, Sukuna je ten typ, je mu jedno, jestli jsi přítel nebo ne.

„Vůle k životu? Vůle ke smrti? Co to sakra je? Co je vůbec vůle?" Přemýšlel jsem pro sebe nahlas. „Chci žít a chci zemřít?" Ptal jsem se sám sebe. „No jasný, že jo," odpovídal jsem sám sobě. „Nechci tu být donekonečna..."

Sfinga si opět stoupla a přiblížila ke mně hlavu. Byla opravdu děsivá, viděl jsem hutnou kolující energii, jako v sopce, čekala na odpověď. Bylo mi děsný vedro, nemohl jsem popadnout dech, mozek mi šrotoval na plný otáčky.

Tváří v tvář takové přehlušující moci, absolutní síle, já...já....

Moment! „To jsi mě budil kvůli takový trapný otázce?" Dal jsem ruku v bok. Proč bych se měl namáhat? Jestli mě chce zabít, tak to stejně udělá, proč bych se tady měl jako potit jak nýmand?

„Ahahahhaa." Zasmál jsem se s druhou rukou na čele.

„Má vůle je má vůle! Mám vůli k životu i ke smrti. To já rozhoduju o tom, jak žiju a já rozhodnu o tom, jak zemřu. Do mé vůle ti nic není!" Vykřikl jsem. Ať mě nesere, brzo ráno vstávám na tréning, nebudu se s ním tady mazat dlouhé hodiny.

Sfinga se povýšeně ušklíbla. „Výborně," odpověděla, její energie se stáhla a naproti mně stál Sukuna.

„Rozhoduješ se srdcem." Dodal Sukuna vážně, jako by to bylo to nejdůležitější na světe.

„A co jako?" Nechápal jsem.

„Mohl jsi odpovědět, že vše řídí osud. Že nemáš pod kontrolou ani svůj život, ani smrt. Jako tohle tělo." Ukázal Sukuna na díru zející v jeho hrudi. On srdce neměl. On ho nepotřeboval? Rozhoduje se teda hlavou? Věří v osud?

„Věříš v osud?" Zeptal jsem se ho.

Přimhouřil oči, vycenil zuby a jako šelma, jako lev, kterému zíráš do chřtánu mi klidně řekl „osud jsou jen programy."

„He?" Nechápal jsem.

„Osud jsou jen programy ve tvý hlavě, kterých si nejsi vědom." Zopakoval a rozešel se, začal kolem mě kroužit.

„Jak si jich jako nejsem vědom?" Zajímalo mě.

„Tvé dětství, tví rodiče, tvé minulé životy, to všechno je v tobě nahráno a řídí tě to a nemáš o tom ani potuchy."

„Hm, blbý." Konstatoval jsem.

Sukuna se zasmál. „Ty mě bavíš, opravdu." „Fushiguro Megumi, jsi nebezpečný, tvá vůle je silnější, než tvůj osud."

„Řekni." V sekundě byl Sukunův obličej nalepený na tom mém. Slintal mi do tváře, jeho rudé oči se do mě propalovaly, jeho tělo celé tak sálalo a obklopovalo mě, všechny jeho ruce mě popadly a stiskly.

„Řekni, jak chutná, jak chutná ta vůle? Jak chutná ta síla?" Vymačkal ze mě dech, bylo mi tak horko v jeho sevření, cítil jsem se omámený, jako když dlouho sedíš v sauně.

„Jak chutná?" Položil jsem si otázku v mdlobách. Než mě roztrhá, chtěl bych mu odpovědět, chtěl bych odpovědět sám sobě, jak to vlastně chutná? Jaké to je? Začaly mě napadat úchylárny. Energie nafukovala mé buňky a ty napínaly tělo to obrovské bolestivé extáze.

„Chutná tak černo-fialově." Odpověděl jsem mu. Ano, to je barva mého srdce, mé vůle, mé lásky.

„Je dravá, nezkrotná, jako vůle lučního koníka ke skoku, jako vůle zabít své vlastní rodiče, jako vůle hnát se kam chci a všechny nechat za sebou, jako vůle topit se v nejhlubší bažině pro procit slasti, vůle milovat, tak vášnivě, opojně."

„Moje láska není růžový mráček." Popadl jsem nový dech a podíval se na Sukunu. „Nečekej ode mě sladké milování. Je to svoboda, je to touha, je to vášeň, budu tě milovat, jak chci a kdy chci."

„Muhehehehh, hááhhahaha." Začal se crazy smát Sukuna.

„Perfection, perfection!" řekl cizím jazykem.

Má ze mě radost, no aspoň někdo...čekal jsem, že mě už pustí a já půjdu po svém dramatickém výkonu opět spát.

„A ty? Řídíš se hlavou? Jsi program?" Zeptal jsem se ho. Zajímalo mě to.

Opravdu mě pustil, poodstoupil a zarazil se. Potom zakroutil hlavou, jako bych položil velmi hloupou otázku.

„Myslíš, že jsem program?" Zvedl nad hlavou své ruce, po celém jeho těle se začaly objevovat ozubená ústa a jazyky, co slintaly po mém mase. A taky oči, otevřel čtvery oči a zkoumavě si mě jimi prohlížel.

„Fakt nevím, co jsi zač."

Celé to bylo šílené, je schopen mít vlastní dimenzi jako Gojo, je schopen si transformovat tělo a zároveň je schopen žít jako člověk.

„Osud je pes u mých nohou, co mě poslouchá." Zazněl jeho hlas společně s hlasitým „cvak" a já jsem procitl zpět na posteli.

WTF? Rozhlížel jsem se okolo, jestli už jsem safe.

Svítilo se v kuchyňce za rohem, cinklo nádobí.

„Je tam někdo?"

„Chci si udělat polívku ze sáčku." Uslyšel jsem Itadoriho hlas.

„Nemůžeš si ji dělat u sebe?"

„Došly mi ingredience."

Bože, otočil jsem se na druhý bok, tady není nikdy klid.