Megumiho otec

Toji a Naoya Zenin, nová mise?

„Čau Naoya, čeká nás úkol." Říkal jsem do mobilu. Seděl jsem venku na lavičce u řeky a pozoroval chodící lidi a přírodu.

„Jakej? Nemám teď moc čas." Odpověděl a podle zvuků bylo znát, že zrovna něco dělá.

„Tak to dodělej a pak si vem půl roku dovolenou, bude to chtít naplánovat." Odpověděl jsem mu.

„Co? To si děláš prdel. Do ničeho nejdu..." Mrmlal do mobilu a potichu nadával.

„Odpoledne přijdu, promluvíme si." Dodal jsem a típl to.

Je mi jasný, že to nebude chtít dělat. Tenhle druh úkolů nechce nikdo dělat. Ani ti „špatní", protože z toho nejsou prachy nebo sláva. Ale někdo to udělat musí? Ti dobří jsou na to zase moc dobří a hodní a čistí. Zbývá to na nás, na šedé sféře, na stínu v rohu místnosti, na těch, kterýma budou opovrhovat obě strany. Věděl jsem, že na to Naoya má, jinak bych mu nevolal. Ale zpět k příběhové zápletce. Nech mě ti to pořádně vysvětlit.

Jak je známo, existují mágové, černí a bílí. Od malých wiccanů až hodně hodně nahoru po entity, které dokáží ovládat časoprostor. A tento vesmír je právě složen ze dvou částí. Matematiky a magie. Pomocí matematiky můžeš zkonstruovat vynálezy budoucnosti. Pomocí magie můžeš usměrňovat proud „čísel" tvořících matrici tohoto světa. Duše je matematika otisknutá v realitě. Duch je magické povahy. Ale popojedem. To, co budou lidé prožívat a jak se jejich evoluce bude vyvíjet, to řídí hvězdy. Hvězdu můžeš chápat jako kulatou zářící kouli na obloze, nebo jako energeticko-informační plazmu, kterou lze propojit s lidskou bytostí. Jako s joystikem, který pak můžeš řídit. Není to ve skutečnosti tak jednoduché, jak to tu popisuji, ale nechci se tu rozepisovat na deset stran. O tom příběh není. A mistr Tengen je jednou z hvězd. Původních hvězd. Tyto hvězdy dohlížely po tisíciletí na lidstvo, na jeho evoluci. Původně to byli taky lidé, „plasma nosiči", ale získali nesmrtelnost a od lidství se velmi vzdálili. Poté, co jejich hvězda vyhasla, se uzavřeli do kostek, takových těch krychlí, kam se zapečetili spolu se svými zkušenostmi a informacemi. Tady v těch kostkách „přežívají" a stojí mimo lidský časoprostor a dělají, že ochraňují svět. Z mého úhlu pohledu to jen dělají. Jo a taky „chrání" koridory mezi hvězdami, abys nemohl cestovat z planety na planetu. Zmetci. V zájmu ochrany a dobra...

Ale popojedem. Proč toho o nich tolik vím? Protože si mě občas najmuli na špinavou práci. Nechtějí se vzdávat svých tisíciletých postů. Nechtějí. To si zapiš za ušiska. NECHTĚJÍ. I kdyby to mělo znamenat degeneraci lidí, úpadek planety a blabla, prostě ne, protože proč? Protože lidi si z jejich úhlu pohledu za to můžou sami, že jsou tak hloupí a blbí a slabí a bez vůle a bez kooperace. Jejich moto je, že rodič může zabít své dítě, když je slabší, než on. A i oni si občas musí vyměnit tělo, to mi věř, musí...Je toho moc najednou, vím, tak popojedem.

Nadzvedl jsem plachtu a vešel jsem do dveří tradičního domu. „Čautééé." Pozdravil jsem.

„Konichiwa", pozdravil mě dědkovskej hlas.

„He?" Rozhlédl jsem se. Ve vstupní hale stál Naobito Zenin, 26. vůdce Zenin rodiny. Měl na sobě tradiční kimono.

„Ahoj, pojď dál, bude jídlo." Mihl se v pozadí Naoya, taky v tradičním. Připadal jsem si, jako že někdo vrátil čas o 500 let.

„Jak se Vám vede? Co tady děláte?" Zul jsem si boty a promluvil na Naobita. Měl jsem ho rád, byl starej, ale prďáckej, silnej a zkušenej. Když se nás pokusili černí mágové nekromanti vyvolat z mrtvých a poslat proti svým spojencům, tak se z toho jako jedinej spolu se mnou vymanil a pak jsme je spolu pokosili. Jeho duch je silný a nenechá se nikým ovládat, ani hvězdou.