Megumiho otec

Zpět do minulosti: Megumiho dětství

Jaké bylo moje dětství? Ještě si ho docela pamatuji, tak to sem sepíšu.

Jak už bylo řečeno, když mi bylo kolem 6 – 7 let, tak mě otec prodal klanu a potom mě vychovával Gojo. Nevím, jestli jsem adoptovaný nebo co, ale to je asi docela jedno...Jako malý jsem byl zvyklý, že jsou kolem nějací lidé, co se hodně baví o energiích, démonech, technikách a tak celkově. Vyrůstal jsem v takovém prostředí a ven do města mě moc nebrali. Když se mě ujal Gojo, mohlo mu být tak kolem 25? Byl pro mě neuvěřitelně vysoký a zvláštní. Tak divně výstřední. Popravdě jsem se bál, co se mnou bude provádět, protože působil hráble, jako by neměl srovnané priority a celkově věci v hlavě.

Vzal mě s sebou do chrámového komplexu, který se nacházel za jiným městem, než bylo to moje, kde žil klan. Takže mě od nich v podstatě izoloval. V chrámu žilo několik dalších lidí, ale objevovali se nepravidelně. Místa bylo všude dost, i vybavené pokoje, Gojo mě nejdřív strčil do vlastního pokoje, ale potom, co jsem celou noc řval, že se bojím, pochopil, že malé dítě v cizím prostoru se necítí asi dobře a vzal si mě k sobě. Ráno nebo během dne pak odešel a zase se najednou zjevil. Brečel jsem, že mám hlad a on z toho byl vykolejenej. Asi nepočítal s tím, že si nedojdu do města, nenakoupím jídlo a neuvařím? Tak mi dal nějaký polívky v sáčku, ale věděl, že to asi malýmu dítěti moc neprospěje a začal se snažit obstarávat nějaký jídlo.

Když byl zrovna někdo starší v komplexu, tak uvařil pro sebe o pro mě, nebo někdo něco objednal. To na mě taky zkoušel. Koupil mi mobil a řekl, že si mám objednat, co chci. To už jsem byl trochu starší, možná 8 let. Jenže mi někdy zapomněl dát peníze, takže jsem si stejně nic neobjednal. Docela rychle jsem se naučil, že chrám má nějaké zásoby. Kdyby byla katastrofa nebo tak, zásoby rýže a oleje a sušené řasy a takový věcí. Našel jsem si tajnou cestičku do té místnosti a prostě si bral jídlo od tama a naučil se ho vařit. Dát rýži do hrnce není tak těžký.

Další problém byl oblečení. Sensei asi nepočítal s tím, že děti rosou rychle. Za chvíli mi byly kalhoty i tričko krátký. Hadry pak asi kupoval ve městě a nosil mi je. Měl docela dobrý styl, byly to pěkný věci, žádný šílenosti. Do města mi bylo zakázáno chodit, zezačátku jsem nevěděl proč, ale teď už to vím. Silní démoni by mě tam vycítili a atakovali mě. Žít v chrámu byla ochrana. Akceptoval jsem to a snažil se na sobě pracovat, učit se z knih, těch tam byla hromada a s věcma od starších exorcistů, když byli zrovna v chrámu. Takhle jsem většinu místních exorcistů postupně docela dobře poznal. Dávali mi za úkol hledat různé informace v knihách a já byl rád, že jsem zapojen do komunity a že mám co dělat. Tak jsem se rychle naučil hodně teorie, kterou sice někteří exorcisti považují za zbytečnou, ale mě to hodně pomáhá v taktizování při boji.

Spával jsem s Gojem v posteli a celkově jsem ho bral jako svého staršího bratra – senseie – otce v jednom. Zastoupil všechna pole triády :D Zezačátku bylo znát, že je nesvůj a odhazuje mě, ale postupně jsem se jako zvíře vlýsal a skamarádili jsme se. Když už jsem byl větší, kolem 10, tak jsem se víc toulal i po večerech, to na mě častokrát čekal a nadával mi, kde jsem, že koupil večeři atd.

Ve 12 jsem s ním šel poprvé do města. Bože, jak já jsem se těšil! Jak jsem byl zvědavý a nadšený. Ale nadšení vystřídal děs, panika, chaos, dezorientace. Viděl jsem okolo lítat a lézt různě velké akumy, které byly i přisáté na lidech. Ve městě panoval informační šum, tříštila mi z toho hlava, a hlavně to okolo a ti lidi, vše bylo úplně jiné, než jak jsem to znal z chrámu. Jako bych se ocitl na jiné planetě. Tak tohle je ono? Říkal jsem si. Tohle je ten, ten život?

Byl to obrovský psychologický šok. Myslím, že jsem se i zhroutil a Gojo mě musel odnést zpět. Potom jsem týden proležel v posteli a do města už nechtěl. To, na co jsem se celou dobu těšil...jaké jsem měl iluze? Představy? Bylo to tam pro mě jako v pekle. Takhle žijí normální lidé? Oni to všechno nevidí, necítí?

Gojo se mě snažil překecat a tahat mě do města, ať si zvyknu, ale jediné, co na mě fungovalo, bylo to, že to bude jako mise. Něco ve mně se přepnulo a začal jsem venkovní okolní svět vidět hodně pracovně, profesionálně. A myslí, že je to přepnuté doteď. Postupně jsem si zvykl na energetické útoky, skovávající se akumy, zvláštní lidi, šum a ruch města. Ale mezi mnou a jimi zela díra. Snažil jsem se vypadat co nejnormálněji, ale jak to předstírat, když vidíte, že po člověku, se kterým se bavíte leze odpornej akuma červ? Zároveň s tímto prozřením přišlo vystřízlivění a částečné vyhoření.

Nechápal jsem, kde Gojo pořád bere ten svůj enthusiasmus, nadšení, vtípky...třeba mu už hráblo. Říkal jsem si. On vidí víc než já, tohle nemohl ustát....Začal jsem se cítit trochu osaměle, jasně, měl jsem lidi z chrámu, ale ti se třeba jednoho dne nevrátili a pak jsem se dozvěděl, že jsou mrtví. Smrt. Na to mě učili si zvykat už od mala. Budu vidět smrt a bude se kolem mě dít smrt. Exorcisti při své práci umírají. V tom období, kolem 15? jsem propadal depkám, hlubokým stavům sklíčenosti, marnosti nad životem. Pomoc přišla tím, že jsem si začal uvědomoval svůj stín. A taky tím, že už jsem..ehm, dosáhl věku, kdy můžeš mít legální sex a sensei toho hned využil. Jakože jsem o sexualitě toho věděl už dost, ale sex jsem ještě neměl. Nijak jsme o tom se senseiem nemluvili, jen byl den, kdy jsem měl zas depku, on přišel, strávil se mnou den a potom jsme měli sex. Nijak jsem se nebránil, nebylo proč, měl jsem ho rád, ale na poprvé to nebylo nic moc. Docela to bolelo, ale cítil jsem, že se ve mně něco pohnulo a v Gojovi možná taky. Cítil jsem, že je mi líp, že i když svět je ve stračkách a všechno je marný, protože akum je víc, než vymítačů a pořád přibývají, tak mi to nebrání mít sex a užít si ho.

A tak jsem začal léčit svoje problémy, prací se stínem a sexem. A docela to pomáhalo.

O rok později, když jsem byl vyslán na misi ke škole vyčmuchat akumu jsem narazil na zajímavýho kluka, co v sobě měl něco hodně nevšedního. Ukázalo se, že je to inkarnace starodávné bytosti – Sukuny. Spřátelili jsme se (k mému údivu) a to pro mě znamenalo další obohacení. Poznal jsem někoho, kdo žije už hodně dlouho a na život se dívá úplně jinak než já a taky někoho, kdo ten normální puberťáckej život, o kterým já nemám ani páru, žije. Pochopil jsem díky němu spoustu věcí a mohl se alespoň na chvíli vcítit do života „normálního" jedince společnosti. Jemu jsem zas dělal průvodce ve světě exorcistů. Byl jsem moc šťastný, že jsme se potkali.

Už jsem nebyl divnej kluk, majetek klanu exorcistů žijící někde v chrámu úplně jinej odlišnej život a řešící problémy, o kterým se puberťákům ani nesní. Už jsem byl i kámoš jednoho z nich a to bylo osvěžující.