Jason

3.

S Jasonem se na sebe podíváme a já absolutně netuším, co říct. Nikdy jsem neměla problém komunikovat s Jeffovými kamarády, ale když teď vím, co nás s Jasonem spojuje, je to najednou těžké.

A tak řeknu jenom: „Promiň."

Sama nevím, jestli se mu omlouvám za to, že si musí vzít takovou chudinku jako jsem já, nebo za to, že jsem do něj vrazila.

„V pohodě," odpoví on a snaží se mi přitom podívat do očí.

Nevím, co se to se mnou děje, ale před jeho pohledem v tom okamžiku uhnu. Stydím se za to, co si musí o mně myslet, o tom, že jsem si za osmnáct let nenašla žádného manžela. A to, že byl obdařen neobyčejnou krásou mi v tom zrovna nepomáhá. Jason je vysoké postavy, má blonďaté vlasy, které jsou vepředu trochu delší než vzadu a pár pramínků mu zasahuje do hnědých očí. Na sobě má černé kalhoty a kostkovanou červenou košili, a když tak nad tím přemýšlím, tak si uvědomím, že jsem ho nikdy jsem ho v ničem jiném, než v košili neviděla. Na pohled to vypadá, že je prostě perfektní.

„Jeff si u mě zapomněl jednu učebnici, tak jsem mu ji byl zanést."

Jason se odmlčí a vypadá to, že čeká, že něco řeknu, ale když pořád mlčím a jenom na něj zírám a snažím se přerovnat si myšlenky, co se mi honí hlavou, řekne nakonec jenom: „Tak se měj." A vzápětí za sebou zabouchne dveře.

Tak se měj? Za chvíli z nás mají být manželé a to je všechno, co mi poví? Je snad pochopitelné, že já ze sebe nedokážu nic dostat, ale vždyť sakra on mě do celé téhle věci uvrtal, tak by se k ní mohl alespoň vyjádřit.

Jak jsem čekala, když zahnu do kuchyně, už tam na mě čeká matka usazená přesně na tom místě, kde jsem ji zanechala. Otec je vydělává dost za ně oba a ještě nám dost peněz zbývá, takž matka nikdy nemusela jít pracovat a veškeré dny tak tráví doslova tím, že čeká, až jí zavolá některá z jejích kamarádek, aby se sešly a probraly spolu nejnovější drby.

„Kde jsi byla?" vypálí na mě, když už se otáčím, že zamířím pryč a místo do kuchyně, ve které jsem si původně chtěla najít něco k jídlu, se uchýlím radši do svého pokoje a zůstanu o hladu.

„Snad jsi zase nebyla se Susan?"

„I kdyby, tak ti to může být jedno," odpovím klidně a snažím se, abych na ni nezačala řvát, co jí je do toho.

„Ty přeci víš, že si nepřeju, aby ses s ní stýkala, má na tebe tak akorát špatný vliv. Určitě ti řekla něco o tom, že si Jasona brát nemáš a že spolu vy dvě budete žít šťastně až do smrti," řekne matka a ani se nesnaží zakrýt svůj pohrdavý tón.

„Za chvíli už přeci budu plnoletá a navíc vdaná, takže ti do toho, s kým se stýkám, vůbec nic není. Ale jestli to tak potřebuješ vědět, tak ano, byla jsem se Susan."

Na krátký okamžik zahlédnu v matčině obličeji výraz typu já jsem to říkala, ale než stačí něco říct, předběhnu ji.

„Není to ale tak, jak si myslíš, teta mi řekla, že si mám Jasona vzít. Takže můžeš být spokojená, udělám to."

Všimnu si, že na kuchyňské lince pořád leží připálená palačinka a je tam pořádný nepořádek, protože jsem po sobě ještě nestihla uklidit. Dříve jsem mívali služebnictvo, jenomže pak otec podvedl moji matku s jednou služebnou, matka na to přišla, všechny vyhodila a zapřísáhla se, že už radši nikdy nikoho na práci nenajme. S otcem dělají jako kdyby se nikdy nic z toho nestalo, hlavně aby se o nevěře nedozvědělo okolí a na veřejnosti se tváří jako ten nejzamilovanější pár pod sluncem. A tak zbyla v podstatě veškerá práce na mě.