Jason

2.

Jason je nejlepší kamarád mého staršího bratra, Jeffa. Znají se už od školky a od té doby jsou v podstatě nerozluční. Prošli spolu základkou, gymplem a teď studují i na stejné vysoké škole ekonomiku. Ty materiály, které Jason nesl mému bratrovi, se určitě musely nějak týkat školy.

„Nemůžeš po mně chtít, abych si vzala Jasona," podívala jsem se na matku a snažila se, aby mě konečně doopravdy viděla jako svoji dceru, ne jako někoho, s jehož životem může nakládat, jak se jí zrovna zachce. „Vždyť ho vůbec neznám."

„Ale co to povídáš," řekla matka a vypadalo to, že si o mně myslí, že jsem úplný blázen. „Vždyť je tady každou chvíli, s Jeffem věčně hrají nějaké ty nesmyslné videohry nebo se spolu učí do školy." To je sice pravda, a i když je Jason milý, sotva jsme spolu za tu dobu prohodili pár slov. Nikdy jsem na něj nemyslela jako na někoho, kdo by mohl znamenat něco víc.

„A proč by to vůbec dělal? Nemá snad spoustu nadšených obdivovatelek, které by daly nevím, co za to, aby se za něj mohly provdat?" To, že chce za ženu zrovna mě, je velký šok. Je totiž poměrně pěkný a určitě by mohl mít jakoukoliv holku, na kterou by zrovna ukázal. Už když jsem si jako malá sem tam přivedla domů nějakou kamarádku, a že jich nebylo mnoho, tak když uviděly Jasona, co byl v tu dobu zrovna taky na návštěvě, a mého bratra, který byl obdařen stejnou krásou jako jeho nejlepší kamarád, nechtěly zbytek odpoledne trávit ničím jiným, než jejich pozorováním. Navíc pocházel z poměrně dobré rodiny, což na jeho přitažlivosti ještě přidávalo.

„Co já vím, jaké jsou jeho důvody, důležité je, že nezůstaneš svobodná a díky němu budeš mít šanci na dobrý život. Na neděli jsem ho pozvala na oběd, a pokud všechno proběhne hladce, může rovnou proběhnout zasnoubení," matka dopila kávu a znovu se začetla do novin, čímž dala jasně najevo, že je tím pro ni věc ukončena a nehodlá o ní diskutovat.

Nechala jsem palačinky palačinkami a zamířila ke dveřím. „Kam jdeš?" zavolala za mnou matka. „A co ty palačinky?" Neodpověděla jsem a zabouchla za sebou dveře. Pro mě za mě, ať si s těmi palačinkami poradí, jak chce, ale pro jednou by se mohla taky snažit být trochu užitečná a nechat mě o samotě a na čerstvém vzduchu zpracovat tuhle novinu.

Venku bylo nádherně. Byl začátek dubna, což znamenalo, že ještě nebylo takové obrovské vedro, jako v létě, ale počasí bylo dost teplé na to, abych mohla vylézt pouze v tričku a džínách, které jsem zrovna měla na sobě. Matka by tohle oblečení neschvalovala, podle jejích pravidel musí každá žena vycházet ven pouze řádně upravená, což v jejím případě znamená hodina strávená v koupelně. Ale já na takovéhle věci nemám čas a navíc vím, že kdybych se v tom domě musela zdržet ještě jedinou další minutu a poslouchat její řeč o tom, co je pro mě správné, asi bych zešílela.

Otevřu branku, která vede k našemu domu a zamířím směrem na náměstí. Vytáhnu ze zadní kapsy kalhot mobil, který jsem před svým odchodem honem popadla ze stolu a vytočím Susanino číslo. Teta je právě teď jediný člověk, se kterým bych chtěla mluvit.

Telefon vyzvání a já si uvědomím, že Susan právě teď nejspíš pracuje u Karla. Už už se ho chystám položit, když se ozve známý hlas.

„Lio? Děje se něco?"

Uleví se mi už jenom díky tomu, že slyším tetiččin hlas.

„Jak se to vezme... Asi teď náhodou nemáš pauzu na oběd, že bychom se viděly osobně, co?" zadoufám.

„Zrovna jsem na cestě do obchodu, Karlova kuchařka mě poprosila, jestli bych nenakoupila nějaké věci, jelikož jsem zrovna neměla co na práci."