Silver //ONC 2021

One

Tiše zamručel. Ve svých snech cítil vůni čerstvé kávy. Dostal na ni hroznou chuť, ale vůbec se mu nechtělo vstávat. Ani chlapecký mírně zženštilý hlas, který jej volal na něj neměl žádný probouzecí účinek. Otočil se na bok. Jeho holá záda okusily ranní chladný vzduch. Přitáhl si peřinu blíže k tělu. Když ho oslepilo ostré ranní slunce pokusil se jej zakrýt rukou. Marně. Otočil zpátky na druhou stranu, ale tam ho jen čekal zamračený pohled jeho komorníka. Měl přitom výraz naštvaného špice. Nedalo mu to. Marně v sobě zadržoval smích, když si chlapec odevzdaně promnul kořen svého nosu. Bílé vlasy mu přitom padaly do obličeje. V tu chvíli princovi přišlo, že viděl dívku. Nebylo by to poprvé, takže ho to ani trochu nepřekvapovalo. Vypadalo to, že tedy neměl šanci. Jeho spánek byl definitivně pryč.

„Pověz mi, Eugéne, proč já, princ Omehiánů, musím tak brzo vstávat?" melodramaticky položil svoji ruku na čelo, když držel svoji pravou ruku na srdci.

Komorník ztuhl. Jeho tvář se proměnila v kámen. To neměl princ rád, ale taktéž to bylo něco, na co už si dávno zvykl.

„Dobré ráno, Vaše Výsosti, máte povinnosti vůči lidu," odkašlal si. Uklonil se a odešel podávat na stůl snídani. Byl rychlý a precizní. Nebylo mu co vytknout. Snad jen to, jak strohý byl, když mu odpovídal, ale bylo to v jeho popisu práce. Žádné zbytečné tlachání. Mluvil jen tolik, co bylo potřeba.

„Ah ano, povinnost vůči lidu. Jistě jistě. Takže, jaké povinnosti má tento mladý vytříbený muž, co se má stát nedopatřením králem, tentokrát?" zvedl svoje polonahé tělo do sedu a vjel si rukou do neupravených rudých vlasů. Chlapec chvíli neodpovídal. Jen nalil do šálku čerstvou kávu. Princ si povšimnul, že se jindy jistý proud vody třásl. Ruka se nalévajícímu musela třásnout. Když zvedal poklop, musel se přidržet židle. Jeho grimasa byla pořád stejná, ale očividně musel zažívat uvnitř sebe něco nepříjemného. S úklonou odpovědělo mládí na jeho otázku.

„Jen schůzku s lady Gazzelinou dnes odpoledne, pane. Přejete si ještě něco, Vaše Excelence?"

„Ne, bude to všechno, jen..." odmlčel se. Když se díval do chladné tváře jeho komorníka, měl chuť říct, aby s ním posnídal. Opravdu dnes nevypadal příliš dobře. Bylo vidět, že se k čemukoliv přemáhal a bílý odstín jeho tváře nepřidával příliš na jeho zdravém zjevu. Vypadal jako víla, čekajíc na smrt. „...jen Vám dnes do odpolední schůzky nařizuji volno. Řeknu to správci. O zbytek se postarám sám."

Chlapec na sobě nedal znát žádnou emoci, ale princ v jeho tváři zachytil, i když jen na chvíli, paniku. Bílé vlasy mu potom spadly nevhodně do tváře. Nemohl vidět třas v jeho těle, ani nedokázal odhadnout na co teď myslel, ale jeho tělo vysílalo do místnosti auru chladu.

„Děkuji, Vaše Výsosti."

„Můžeš jít," mávl rukou. V tu chvíli nebylo k ničemu, kdyby jej tu držel. Snídani i oblečení tu měl řádně nachystané. Nechyběl ani úklid krbu a celkově celé místnosti. Opravdu mu nic neuniklo. Jen měl pocit, že jeho komorník rozkaz k odpočinku nedodrží. Pousmál se. Mladík se znovu uklonil a s tichým cvaknutím dveří zmizel z místnosti. Tak to by bylo, zatřásl hlavou princ. Když si oblíkal svoji košili, vzpomněl si, když sem tento mladík přišel poprvé.

Klečel na kolenou, celý od špíny. Na tváři měl krev, která mu tekla z nosu. Ještě teď si dobře pamatoval ten studený pohled v jeho očích. Byl divoký se záměrem zabíjet. Jeho vlasy byly rozcuchané tak, že však tyto oči nebylo téměř možné spatřit. Ale on je viděl a v tý chvíli si uvědomil, že mu někoho připomíná. Ty oči už jednou viděl, byl si tím tak jistý. Ale paměť byla, jakoby v mlze.

Uprostřed ulice z ničeho nic, jej chtěl účinit komorníkem, kterého tehdy potřeboval, protože starý umřel. Reakce byla nečekaná. Než stačila stráž zasáhnout, kudla mladíka se mu přitiskla k ohryzku.

„Zase ty. Přijel jsi mi znovu zničit život?" zašeptal. Ten hlas byl hypnotizující. Zněl jakoby ho seslaly na zem andělé. Vypadal spíše jako žena, než muž. Brzo se vzpamatoval. Jeho slova potvrdily jeho hypotézu, že ho už odněkud znal. Otázka byla odkud, a kdy.

„Přijď do paláce a hlas se jako můj osobní komorník. Pokud budeš mít tu odvahu, zodpovíš si na tu otázku sám," stejně hlasitě mu na to řekl princ.

Od toho okamžiku uběhly dva roky. Dva roky, které oživily jeho každodenní rutinu. Ze začátku se jej spíš pokoušel zabít, než obsluhovat, ale ty divoké nájezdy už dávno skončily. Sem tam někdy v šálku pocítil jed, ale jinak byly jeho dny opět klidné.

Podíval se melancholicky do šálku kávy, než z něj upil. Chutnala jako káva. Dnes opět bez jedu. Lehce se pousmál a položil drahý porcelán zpět na podšálek.

- (774) -