Silver //ONC 2021

Five

Stáli na terase. Mladší z bratrů se již sklidil milostivě s ďabelsky dobrým pocitem na hrudi do připravených komnat. Eugénova mysl byla prázdná jako obyčejná ořechová skořápka bez ořechu. To co řekl Gabriel v salónku, bylo víc než znepokojující. Jaké přesně stopy král a královna našli? Je tu spojitost mezi tím, že jej zavolal a těmi stopami? Co vlastně vůbec věděl? Chtěl ho tím vyděsit? Eugéne mu tu radost, nechtěl udělat. Musel být ještě opatrnější než před tím. Nemohl se vtáhnout do víru pevně uzamčených vzpomínek. Nemohl si to absolutně vůbec dovolit. Proto se raději zaměřil na prince. Zdálo se, že jím tato informace taky otřásla.

Princ Gabriel lehce zaklonil hlavu k modrému nebi. Jeho blonďaté vlasy stažené v elegantním culíku lehce vlály. Komorník cítil z jeho osoby nemalou osamělost. Nebylo to poprvé, kdy cítil tuto neobvyklou stránku prvorozeného. Přestože se přemáhal, aby na něj nezaútočil v tomto momentě nedbalosti, hluboko v srdci tu osamělost cítil stejně silně, jako osoba před ním. Odvrátil od něj rychle zrak. Musel přestat cítit tyto hloupé emoce. Pokud by se k němu více přiblížil, bylo by pro něj těžší ho zabít.

„Hej, Eugéne…“ Potom oslovení si princ ztěžka povzdechl. Komorník neměl potřebu odpovědět, pouze přišel jako luk napnutý o trochu blíže k němu. Princ se otočil. Zadíval se mu hluboce do očí. Jeho zachmuřené obočí se při tom pohledu mírně uvolnilo, jakoby se jeho myšlenky vyjasnily. Eugéne tu rychlou proměnu jeho mimiky nemohl pochopit. Pomyslel si, že by si na něj měl dávat větší pozor. Nevyzpytatelné chování prince mu přišlo v těchto chvílích více a více nebezpečnější. Opravdu mu nemohl tak lehce důvěřovat.

„Slyšel jsi někdy o mé snoubence ze sousedícího království?“

V komorníkovi trochu hrklo. Na tu otázku byl připraven, ale přece jen… Bylo to příliš náhlé. Rychle se vzpamatoval a odpověděl.

„Ne, Vaše Výsosti.“

Princ si jeho strnulosti všiml. Okamžitě pojal podezření, že s jeho odpovědí bude něco špatně. Určitě už o tom slyšel, ale proč tak reagoval? Nyní se mu to nechtělo řešit. Byl unavený z nadměrného používání jeho příliš mocné magie. Neměl problém ji přivolat. Mnohem těžší bylo jí manipulovat a usměrnit, aby nedošlo k tragédii. Kdysi se zřekl používání své moci, ale přítomnost jeho bratra ho dusila a nutila ho dělat věc, které by nikdy v jeho přítomnosti za žádných okolností neudělal. Stejně tak to bylo i s Eugeném. Potíž byla v tom, že na něj měl úplně opačný účinek. V jeho přítomnosti se snáze uvolnil a neměl potřebu se o cokoliv starat. Navíc myšlenky, které měl v zahradě… To bylo taktéž nebezpečné. Jednou by kvůli té laxnosti v jeho blízkosti, mohl udělat hloupou chybu. Musel ale přiznat, že jen díky němu dnes nedošlo k něčemu horšímu, než jen obyčejnému jiskření a mrazivého vzduchu.

„Moje ex-snoubenka,“ pomalu začal vysvětlovat, „byla zajímavá žena. Měla trochu výbušnou povahu, jako tenkrát ty. Ovládala oheň, který s jeho nezkrotnsotí byl pro ní naprosto dokonalý. Byla úžasně vytrvalá, měla krásný úsměv a neobyčejný šarm. Přes svou tvrdohlavost a inteligenci byla ale i pěkně hloupá a naivní. Hah,“ uchechtl se.

„Být s ní, bylo opravdu vzrušující. Svatba měla být brzy. Ale pak to šlo najednou všechno z kopce, když přijel můj bratr. Víš, Eugéne, tehdy jsem si hned napoprvé neuvědomil, že je něco špatně. Byla příliš úsměvavá. Ani ty by sis nevšiml těch malých změn.

Zpětně teď lituji, jak krátkozraký jsem byl. Měl jsem si toho všimnout. Mohl bych to zarazit dřív, než bylo pozdě. Jenže jsem si nevšiml.“ Obrátil se zpátky k zábradlí. Díval se na scénárii před sebou, netušíc, jak se komorník před ním začal nepatrně třást. „V den, kdy jsme se měli vzít, jsem stál před oltářem. Všichni byli uvnitř a čekali na nevěstu. Tehdy ale nikdo netušil, že nevěstu nikdy neuvidí. Objevila se tam služka křičíc jednoduše, princezna je mrtvá!

Opravdu jsem si myslel, že se ze mě stane na místě vykotlaný strom. Cítíl jsem se uvnitř prázdný. Jak mohla princezna tak veselá a praštěná jako ona umřít? Musel jsem se sám přesvědčit na vlastní oči. Všichni tvrdili, že to byla buď sebevražda, nebo nehoda. Prý vypadla z okna. Ale když jsem tam stál a díval se na mrtvolu poznal jsem okamžitě, že to nebyla ona. I když měla rudé dlouhé vlasy a drobné tělo v bílých šatech zbarvené krví, i přes ten rozmlácený obličej...

Věděl jsem, že to nebyla ona. Když jsem se podíval vzhůru, jen na malou chvíli jsem zahlédl obličej, který jsem tak toužil vidět. Měl jsem tolik otázek. Proč ležela na zemi žena v jejích svatebních šatech a proč ona byla tam nahoře? Neměl jsem šanci ale vyslovit ani jednu z nich. Když jsem jsem se jí snažil onehdy potom najít všichni si mysleli, že jsem blázen. Že prý jsem měl bludy. Všichni si mysleli, že je mrtvá. Nemohl jsem to přijmout. Stále jsem jí hledal.

Její otec a matka jí později uspořádali pohřeb. Tam jsem ji potkal znovu. Stála na okraji davu. Jasně si pamatuji, jak její jindy lesklé a nadýchané rudé vlasy, zplihle ležely na její hrudi. Ale nebylo to, co mě donutilo si zapamatovat ten okamžik. Lesk v jejích očích mě uhranul víc než cokoliv jiného.

Nebyl to laskavý druh lesku. Ani smutný a osamělý. Byl to lesk vraždy. Znovu jsem se začal ptám sám sebe. Co se stalo? Kde se vzala ta náhlá změna v jejím pohledu? Snažil jsem se jí dostihnout. Ale všimla si mě.

Od toho okamžiku jsem ji znovu neviděl. Ale hádej co? Na zdech hradu zanechala vzkaz, který všechny ochromil a dokázal, že jsem měl pravdu. Byl to vskutku jednoduchý vzkaz,“ odmlčel se. Eugéne klesl v kolenech potíc se na čele. Měl pocit, že se dusí. Snažil se rozvázat si kravatu, ale jeho prsty se příliš třásly. Zatímco zápasil se svým dechem princ zavřel oči a svěsil hlavu. Zakroutil hlavou. Jeho neposedné rovné vlasy mu sklouzly z culíku a zaclonily tak z části obličej. Vypadal více bledě, než obvykle. Náhle zvedl hlavu a prudce se nadechl.

„Stálo tam krví napsáno: Vrátím se a zabiju vás všechny.“

- (999) -