I love You 3000 [Loki + Morgan]

7# Lid Suverénů

Hryzala si nehty. Možná to byla prasárna, závislost a u dívky především, ale takto malicherná věc ji vrásky nedělala. Starosti ji stále dělal ten sen. Byl až příliš reálný a od rána její bok bolel více, než kdy dříve jindy. Některé vzpomínky vytlačily ty jiné, tak proč se tato dostala tak do popředí?

Nečině koukala na tu nádheru před ní. Na ten krásný vesmír a barvy, které každou chvílí přecházely na jiné. Každou chvíli prolétl kolem meteorit, někde naopak něco problesklo. Teď však koukala do prázdna. Cítila se stejně prázdně a ztraceně.

Loki kupodivu její zamyšlenou náladu respektoval. Ze začátku ji popichoval, ale zjistil, že to nemá cenu a potřebuje být se svými myšlenky sama. Jako on celý život. Nenáviděl otrapy, když se vzdělával a nějaká tupá hlava si usmyslela, že ho přijde otravovat. Většinou to byl Thor, jenž se za ním přišel podívat, jinak krom matky nikdo. 

"Co to bylo?" Zeptal se náhle. Zmateně se otočila k němu, ale ihned vrátila zrak zpátky. 

"Co bylo co?" Zeptala se nakonec se zájmem, přesto to nijak nedávala najevo a věnovala se své zamyšlené hlavě, která byla tak naducaná novými informacemi, že div nepraskla a nerozletěla se do vesmíru. 

"To ráno," objasnil a pohrdavě se zasmál. Copak to nebylo dost jasné? 

"Sen," snažila se vyhnout dalším otázkám.

"O čem?"

"Co po mně chceš!?" Rozhodila rukama. "Nežádám tvou pomoc, tak se o to laskavě nesnaž!" Nadechla se a rychle zamyslela. "A jestlis přišel jenom otravovat a zesměšňovat mě, tak se otoč a pal do řitě."

"Ptal jsem se,... O čem ten sen byl?" Seděl v křesle a hleděl na ní. V jeho pohledu bylo něco odstrašujícího, co Morgan donutilo se zastavit. Skutečně ho to zajímalo, jinak by tu Midgarďanku uzemnil takovým stylem, že by prosila o jeho přízeň. 

"Přestaň," zvedla se Morgan na nohy, ale zůstávala stát na místě.

"Čeho?"

"Toho, co děláš!" Přešla k němu. Provokoval ji. 

"Ten sen," doléhal dál.

"Byl o mé matce, ale z pohledu člověka, kterej tam byl s náma! Stačí?! Byli jsme v nemocnici, kde mi každodenně dělali různá vyšetření, aby zjistili, co se semnou děje! Ale nikdo... Absolutně nikdo si nedovolil nahlas říct, že samozřejmě umírám!... U.M.Í.R.Á.M!" Křikla mu kousek před obličejem. 

Zhluboka dýchala a vpíjela se do jeho očí, které ji neustále sledovaly. "Možná si přeješ moji smrt, Loki, za to, co jsem ti udělala a že tu musíš právě teď trčet, - přestože to nebylo v mém plánu ani zájmu a  taky jsem nestála o nic takového, avšak mohu ti slíbit, že mě ručně zabíjet nemusíš." Loki věděl o čem mluví. Něco se děje, cítil to od jejich prvního setkání. Bylo kolem ní spousta zvláštní energie a zvětšuje se to. 

"Každej sen nám něco dává," promluvil tiše, jakoby tuto chvíli nechtěl ničím rušit. "Lze se z našeho snu odpoutat. Ne vždy platí, že tě vede, ale můžeš z něho vytěžit maximum. Dříve se takto lidé mučili. Pokud se kouzelník dostal do tvé hlavy, dokázal ti způsobit muka a na svět vytáhnout největší démony, na které bychom chtěli zapomenout."

Morgan si prohrábla vlasy a přešla několik kroků od Lokiho, aby se mohla plně nadechnout. V jeho blízkosti se cítila divně - příjemně divně a jinak. Příliš jinak, protože takový pocit neznala. U matky cítila lásku, něhu, bezpečí, jenže z něho přímo sálalo nebezpečí. "Jak mám ovládnout svůj sen?" Zasmála se posměšně a zničeně.